Kongres utlačovaných národů rakousko-uherských, v dubnu roku 1918 v Římě

Kongres utlačovaných národů rakousko-uherských, v dubnu roku 1918 v Římě

04. 04. 2021

Jaro a léto 1918 byly poznamenány zejména těžkými boji na západní frontě, v nichž Německo, jež si díky brestlitevskému míru uvolnilo ruce na východě, vsadilo vše na jednu kartu a sérií mohutných ofenzív se pokusilo rozhodnout vleklou válku. Mnohé se však událo také ve světě diplomacie, kde jednotlivé státy Dohody postupně začaly opouštět myšlenku uzavření separátního míru s nejdůležitějším německým spojencem Rakousko-Uherskem, což by Německo oslabilo, a začaly se stále více přiklánět k myšlence na jeho definitivní zánik.

Jedním z důležitých kroků na cestě k tomuto rozhodnutí se stalo uspořádání Kongresu utlačovaných národů Rakouska-Uherska, jenž se uskutečnil 8. dubna 1918 v Římě.

 

Diplomatické pozadí

První světová válka, jakkoliv ničivá a krutá, představovala pro mnohé národy příležitost, jak změnit své zdánlivě neměnné postavení ve světě. Týkalo se to především národů ve velkých mnohonárodnostních říších. Proto již od počátku konfliktu vznikaly na obou stranách národní reprezentace, které usilovaly o získání nezávislosti. Na straně Dohody se vyjma Československé národní rady utvořily ještě Jihoslovanský výbor, Polský národní výbor a výbor Rumunů ze Sedmihradska.

Ještě na počátku roku 1918 však, přes určité úspěchy zejména československého hnutí, byla většina dohodových mocností přesvědčena o potřebě zachovat Rakousko-Uhersko.  Dokonce s ním byla v letech 1917 a 1918 vedena tajná jednání o separátním míru. Ta ale byla po brestlitevském míru a naději na německý úspěch na západní frontě habsburskou monarchií opuštěna.

V dubnu 1918 navíc vypukla tzv. Sixtova aféra, v níž během roztržky mezi rakousko-uherským ministrem zahraničí Czerninem a francouzským premiérem Clemenceauem vyplula na povrch tajná jednání císaře Karla o separátním míru s Dohodou, které se dělo bez vědomí Německa jakožto hlavního spojence ve válce. Přestože Karel I. poté tato jednání trapně zapřel, zdiskreditoval habsburskou monarchii v očích svých spojenců, nepřátel i vlastních poddaných.

 

Příprava a průběh kongresu

V této atmosféře se exilové reprezentace jednotlivých národů monarchie v dohodových státech rozhodly využít situace a dostat diplomacii Dohody pod tlak společným postupem. Hlavním iniciátorem kongresu se stala Československá národní rada, jež se v této době již mohla opřít o rozsáhlou síť organizací ve všech zemích Dohody a zejména o své v této době již početné legionářské vojsko.

Nejprve však musela vyřešit latentní i potenciální konflikty, které mezi sebou mohly mít jednotlivé národní reprezentace a jejich různice s dohodovými státy. V první řadě šlo o konflikt Jihoslovanského výboru s Italským královstvím o poválečnou příslušnost jadranského pobřeží, na něž si činily nárok obě strany. Na kongresu také nebyli zastoupeni Ukrajinci, neboť v Paříži neměli svůj výbor a jejich účast by tak jako tak byla pro polské delegáty vzhledem jejich k nárokům na oblast Chelmna (přiřknutého brestlitevským mírem Ukrajině) nepřijatelná.

Kongres byl nakonec uspořádán 8. dubna 1918 v Římě, mj. jako výsledek posunu v dlouhém a složitém vyjednávání mezi Československou národní radou a italskou vládou o vznik čs. legií v Itálii. Konal se za účasti pěti delegací: československé, polské, italské, jihoslovanské a rumunské. Přestože se teoreticky nejednalo o oficiální akci, její význam umocňoval fakt, že italskou delegaci tvořili i poslanci a senátoři italského parlamentu a četní novináři.

Účastnili se ho také francouzští poslanci a byl sledován i vládami USA a Velké Británie. Své zástupce na kongres vyslalo také Srbsko, jehož delegaci tvořili poslanci srbského parlamentu. Nejvlivnější delegací zde však byli zástupci Československé národní rady, jejímiž členy byli Edvard Beneš, Milan Rastislav Štefánik, Štefan Osuský, František Hlaváček, Lev Sychrava, Jan Šeba, Rudolf Grábiš a Antonín Papírník.

Kongres trval do 11. dubna a jeho členové na něm proklamovali právo každého ze zúčastněných národů zřídit svůj vlastní stát, nebo se spojit se svým již existujícím národním státem. Dále označili Rakousko-Uhersko jako svého nepřítele, který jim brání v dosažení těchto cílů a shodli se na společném boji proti němu až do získání nezávislosti. Váhu celé akci přidával také fakt, že po skončení kongresu byli předsedové delegací přijati italským předsedou vlády Vittoriem Orlandem, jemuž byla při té příležitosti předána závěrečná rezoluce.

O deset dní později, 21. dubna 1918, pak byly konečně povoleny československé legie také v Itálii. Zejména smlouva mezi italskou vládou a Československou národní radou znamenala pro čs. odboj znatelný pokrok, neboť Národní radu de facto stavěla na roveň vlády. Ani poté nicméně nebyly dohodové mocnosti plně přesvědčeny o nutnosti zániku habsburské monarchie. Kongres nicméně splnil svou úlohu a stal se jedním z důležitých momentů na cestě k uznání Československa i dalších nových států ve střední Evropě a na Balkáně.

 

Posun v politice dohodových mocností

Poslední ránu rakousko-uherské diplomacii si však zasadila podunajská monarchie sama. Již 10. května byl císař Karel se svou manželkou Zitou a novým ministrem zahraničí Buriánem nucen odjet na „návštěvu“ Viléma II. do štábu německé armády ve Spa. Zde se Karel I. před Vilémem naprosto pokořil a byl přinucen uzavřít smlouvy o branném společenství Rakouska-Uherska a Německa a celní a hospodářské unii, které monarchii učinily naprosto závislou na svém silnějším spojenci.

Trapná situace kolem potupné návštěvy císaře Karla následně v očích západních mocností vyloučila jakoukoli možnost uzavřít s monarchií separátní mír. Dohodové státy se proto definitivně rozhodly vydat se cestou rozbití Rakouska-Uherska. Změna politického kurzu se projevila zejména na postoji dohodové diplomacie k ČSNR, kterou do září 1918 všechny západní mocnosti uznaly za základ vlády příštího československého státu a legie jako jednotnou spojeneckou armádu, což byl pro monarchii z diplomatického hlediska takřka rozsudek smrti. Ten byl poté vykonán národními revolucemi uvnitř říše a vojenskou porážkou jejích armád v posledních říjnových bojích na italské frontě, jež vyvrcholily podepsáním příměří 3. listopadu 1918.

Petr Matějček

Aktuálně



Vyšlo nové číslo čtvrtletníku Historie a vojenství, letos poslední

Vyšlo nové číslo čtvrtletníku Historie a vojenství, letos poslední

08. 12. 2022
Čtvrté letošní číslo časopisu Historie a vojenství, které vydává Vojenský historický ústav…
Cesta k poznání. Rozhovor s ředitelem Odboru muzeí VHÚ plukovníkem Michalem Burianem.

Cesta k poznání. Rozhovor s ředitelem Odboru muzeí VHÚ plukovníkem Michalem Burianem.

05. 12. 2022
Ředitel Odboru muzeí plukovník Michal Burian strávil stovky hodin přípravou nových expozic…
Digitalizace rukopisů za rok 2022 byla zdárně dokončena

Digitalizace rukopisů za rok 2022 byla zdárně dokončena

01. 12. 2022
Vojenský historický ústav Praha v roce 2022 digitalizoval dalších 31 rukopisů pocházejících…
V Armádním muzeu Žižkov byly předány ceny soutěží Prahy 2

V Armádním muzeu Žižkov byly předány ceny soutěží Prahy 2

01. 12. 2022
Ve čtvrtek 1. prosince 2022 se v Armádním muzeu Žižkov uskutečnilo setkání…
Dotýkání povoleno! Interaktivní prezentace a zážitkové programy v nových expozicích Armádního muzea Žižkov.

Dotýkání povoleno! Interaktivní prezentace a zážitkové programy v nových expozicích Armádního muzea Žižkov.

28. 11. 2022
Moderní interaktivní podání a zážitkové programy, se kterými se setkáte v nových…