Kulomety ze zákopů Velké války, 1. část

Pozoruhodnou součástí výstavy V zákopech první světové války je soubor několika kulometů, které reprezentují jednotlivé válečné státy. V tomto článku vám představíme rakousko-uherský a francouzský kulomet.

+2

Jen málokterá zbraň symbolizuje první světovou válku tak, jako je tomu v případě kulometu. Zbraň, která byla vyvinuta v 80. letech 19. století, se stala účinným bojovým prostředkem a zároveň postrachem všech vojáků. Na jedné straně útočící masa pěšáků, stovky jedinců vybavených puškami, a na straně druhé několik kulometných hnízd s pár vojáky, kteří však díky účinnost své zbraně dokázali lavinu valících se útočníků spolehlivě likvidovat. O důležitosti této zbraně svědčí i fakt, že dodnes je kulomet jednou ze základních složek výzbroje vojáků všech armád světa.

Podívejme se nyní na dva kulomety z období první světové války. Jedná se o rakousko-uherský těžký kulomet Schwarzlose M. 7/12 ráže 8 mm Mannlicher M. 93 a francouzský těžký kulomet St. Etienne Mle. 1907 T ráže 8 mm Lebel.

Rakousko-uherský těžký kulomet Schwarzlose M. 7/12 ráže 8 mm Mannlicher M. 93

Rakouská zbrojovka Oesterreichische Waffenfabriks- Gesellschaft (OEWG) ve Štýru zakoupila v roce 1905 práva na výrobu kulometu, jehož tvůrcem a majitelem patentů byl německý konstruktér Andreas Wilhelm Schwarzlose (1867–1936). Armáda rakouské monarchie do té doby disponovala v omezeném množství kulomety Maxim M. 4 a Škoda M. 93 (Salvator-Dormus), jež využívala především jako doplněk pevnostní výzbroje.

Štýrská zbrojovka zahájila výrobu kulometů již v roce 1905, avšak teprve 8. ledna 1908 zavedla armáda na základě doporučení technické komise model M. 7. Rekonstrukcí závěrového mechanismu a drobnými úpravami (např. vertikální směr sklápění rukojetí) vznikl v průběhu let finální vzor 7/12.

Jestliže na počátku války měla rakouská armáda k dispozici okolo 4 000 kulometů Schwarzlose, tak na konci válečného roku 1918 dosáhla celková produkce ve štýrské zbrojovce 52 000 kusů. Zvýšený tlak na produkci se v průběhu války netýkal jen kulometů, nároky na zbrojní výrobu se stupňovaly ve všech směrech.

Těžký, vodou chlazený kulomet Schwarzlose fungoval na principu zpožděného otevírání závěru, uzavřeného soustavou pák. K zajištění spolehlivé funkce při otevírání závěru a vytahování nábojnic byl mechanismus doplněn automatickým vstřikováním oleje. V přední části víka pouzdra závěru se nacházela nádoba na olej, uzavřená shora kruhovým víčkem.

Hlaveň obepínal válcový chladič, plněný 3 litry vody. Přepouštěcí ventil v přední části chladiče sloužil k vypouštění páry v případě dlouhotrvající střelby, při níž se dostával obsah chladiče do varu.

Kouřové zplodiny při střelbě zvyšovalo spalování oleje, vstřikovaného do prostoru před nábojovou komorou. V tomto směru nebyl kulomet Schwarzlose příliš vhodný pro intenzívní střelbu v uzavřených prostorech bez fungujícího odsávání či přirozené cirkulace vzduchu. Při střelbě držel střelec zbraň za rukojeti, mezi nimiž se nacházelo tlačítko spouště, blokované na levé straně pojistkou. Pro stisknutí spouště bylo nutné palcem ruky odtlačit pojistku a poté palci obou rukou stlačit spoušť.

K zásobování zbraně sloužil tkaný textilní pás, plněný 250 náboji ráže 8 mm Mannlicher M. 93. Podávací zařízení zbraně tvořila cívka, uložená ve spodní části na pravé straně pouzdra závěru. Náboje vytahoval z pásu spodní ozub závorníku ve fázi, kdy se závěr pohyboval vzad. Teoretická kadence činila 520 ran za minutu (u původního M. 7 pouze 400 r/min.), avšak její výši ovlivňovala řada faktorů: zcela nové či vodou nasáklé nebo zmrzlé nábojové pásy zvyšovaly pasivní odpory při vytahování nábojů z pásu, čímž rychlost střelby klesala. Proto bylo nutné věnovat stavu pásů patřičnou pozornost.

Hmotnost samotné zbraně bez naplněného chladiče a olejové nádrže obnášela 17,2 kg, s olejem a vodou pak 22,7 kg. Třínohý podstavec, umožňující nastavení do palebných výšek 250, 450 a 600 mm, měl hmotnost 18,5 kg. Když připočteme hmotnost štítu 20 kg, pak celý kulomet v palebném postavení představoval při přesunu transport 61,2 kg, ovšem bez nábojů. Pevnostní verze měly navíc ještě na chladiči pancéřový štít, jenž chránil poměrně tenké tělo chladiče před ničivými účinky střepin dělostřeleckých granátů. Snaha vylehčit celou sestavu vedla v průběhu války k vývoji lehké, avšak málo stabilní trojnožky, takže hmotnost zbraně bez štítu tak klesla na 28,5 kg. Ke slovu přišly v průběhu války rovněž adaptace, spočívající v připevnění dvojnožky na chladič zbraně, což zvyšovalo mobilnost kulometu. Možnosti snižování hmotnosti omezoval především rozměrný chladič a celková konstrukce nemohla být přizpůsobena tak, aby kulomet plnil funkci lehké, jedním mužem ovladatelné zbraně.

V expozici V zákopech první světové války najdeme dvě varianty kulometu Schwarzlose M. 7/12, jednu se sklopnou dvojnožkou, připevněnou ke chladiči, a druhou na standardním podstavci. Druhý exemplář nese v zadní části pouzdra na levé straně popis WAFFENFABRIK STEYR 1917 a na pravé M.G. (SCHWARZLOSE) M. 7/12. Exemplář byl ukořistěn čs. legionáři během bitvy u Zborova 2. července 1917.

Ráž: 8 mm Mannlicher M. 93

Celková délka: 945 mm

Délka hlavně: 530 mm

Hmotnost zbraně (bez vody a oleje): 17,2 kg

Hmotnost podstavce: 18,5 kg

Teoretická kadence: 520 r/min.

Francouzský těžký kulomet St. Etienne Mle. 1907 T ráže 8 mm Lebel

Na rozdíl od řady jiných států vsadila francouzská armáda na konstrukce kulometů se vzdušným chlazením, neboť vycházela z názoru, že při použití automatické zbraně během koloniálních kampaní představuje spotřeba vody při chlazení hlavně kulometu závažný problém.

Firma Hotchkiss & Cie., vyrábějící od roku 1897 kulomety, byla soukromou společností a armáda požadovala zbraň, jejíž výrobu by mohl zajišťovat stát. Ve státním arzenále v Puteaux tak vznikl v roce 1903 kulomet stejného označení, jehož konstrukce závěrového mechanismu tvořila základ později zavedeného kulometu St. Etienne Mle. 1907.

Jelikož funkční princip původní zbraně vykazoval řadu nedostatků, přepracovali konstruktéři ve zbrojovce v St. Etienne v roce 1905 systém na odběr tlaku plynů z hlavně a pro účinnější ochlazovaní opatřili hlaveň bronzovým pláštěm. Přes četné problémy, zejména s vysokým zahříváním hlavně při střelbě, byl v prosinci 1907 kulomet zaveden do výzbroje francouzské armády pod označením St. Etienne Mle. 1907. V následujících letech byly zřejmě všechny vyrobené zbraně transformovány úpravou mířidel a regulátoru odběru plynů. Upravené zbraně pak dostaly nové označení Mle. 1907 T, kde doplňkové písmeno T znamenalo slovo Transformée (transformované).

Na prahu války měla francouzská armáda k dispozici celkem 4 000 kulometů St. Etienne Mle. 1907 a Hotchkiss, avšak v prvních měsících války výroba ve zbrojovce v St. Etienne jen s obtížemi doplňovala ztráty na bojištích. Až do roku 1917 patřil kulomet Mle. 1907 mezi nejpoužívanější francouzské kulomety, ale jeho produkce postupně klesala ve prospěch zvýšení výroby kulometů Hotchkiss Mle. 1914, jež se ukázaly jako podstatně spolehlivější a odolnější v podmínkách zákopové války. V období od srpna 1914 do září roku 1918 vyrobila Manufacture d´Armes de Saint Etienne celkem 37 360 kusů Mle. 1907 T. Kromě mateřské firmy je v menším množství vyráběla zbrojovka Manufacture d´Armes de Chatellerault (M.A.C.), avšak zde byla v září 1917 ukončena. Celkově tak obě továrny dodaly armádě 45 000 kulometů.

Těžký, vzduchem chlazený kulomet, fungoval na principu uzamčeného závěru s odběrem tlaku plynů na píst. Plynový regulátor umožňoval nastavení kadence v rozmezí od 350 do 800 ran za minutu, ale pro zajištění spolehlivé funkce neměla překročit hodnotu 650 ran. Při využití maximální rychlosti střelby docházelo již po 300 ranách k zádržkám a bylo nutné nechat hlaveň vychladnout. K zásobování sloužily ocelové nábojové rámečky s kapacitou 25 nábojů. K natahování závěru sloužila otočná páka, umístěná na levé straně pouzdra. Závěrový mechanismus měl velmi komplikovanou konstrukci s uzamčením, ovládaným pomocí ozubeného kola s hřebenovým převodem na nosiči závorníku. Složitý systém s velkým počtem součástí závěru snižoval funkční spolehlivost, zejména při znečištění. Bronzový plášť obepínající zadní polovinu hlavně měl zajišťovat chlazení při střelbě, ale ve skutečnosti spíše bránil odvodu tepla.

Vystavený exemplář vyrobila zbrojovka Manufacture d´Armes de Chatellerault v roce 1915 a je lafetován na podstavci vzor 1915 model Omnibus. Horní plocha pouzdra závěru nese značení MITRAILLEUSE Mle. 1907 Châtellerault 1915 No. 618 X.

Ráž: 8 mm Lebel M 1886 (8 x 50 R)

Celková délka: 1200 mm

Délka hlavně: 710 mm

Teoretická kadence: 350–800 ran/min.

Hmotnost zbraně bez podstavce: 24,7 kg

Hmotnost podstavce vz. 1915 (model Omnibus): 26,5 kg

Jan Skramoušský