Padesátá léta: co dělali čs. letečtí instruktoři v Egyptě?

V padesátých letech 20. století měl východní blok v čele s SSSR velký zájem o zvýšení svého vlivu v oblasti Blízkého východu. Výrazem této snahy byla i přítomnost československých vojenských instruktorů v Egyptě, kteří zde měli pomoci letectvu. O celé akci nyní vyšla v časopise Historie a vojenství obsáhlá studie.

„Českoslovenští instruktoři při výstavbě egyptského letectva a protivzdušné obrany“, to je celý název studie historika Milana Vyhlídala, která vyšla v čtvrtletníku Historie a vojenství 3/2012 (vydává Vojenský historický ústav Praha). Autor zde podrobně rozebírá konkrétní nasazení československých odborníků v dané oblasti, zamýšlí se také nad okolnostmi jejich působení. K zajímavým patří pochopitelně i líčení odlišného přístupu našich a egyptských vojáků k výcviku, či popis způsobu práce s vyspělou technikou, kterou Egyptu tehdy dodával Sovětský svaz i Československo.

V Čáslavi a u Rudého moře

První skupina československých instruktorů se v Egyptě objevila už v létě roku 1956. Jejich cílem bylo přecvičovat místní piloty na letouny MiG-15bis. Během té doby vypukla i suezská krize, českoslovenští instruktoři ji však sledovali spíše zpovzdálí. O aktivitě egyptského letectva referoval generálmajor letectva Jan Reindl, který v Egyptě čs. vojáky vedl: „Systém velení egyptského letectva byl na válku nepřipravený, štáby byly velmi slabé a nevycvičené. Sestávaly se většinou ze starších důstojníků, kteří ani neznali dobře technické a taktické možnosti vlastních proudových letounů, a proto většina vydávaných rozkazů byla těžko proveditelná.“

Válka mezi Egyptem a izraelsko-britsko-francouzskými silami skončila v listopadu 1956 velmi rychle. Británie i Francie sice ztratily vliv v regionu na úkor SSSR, ovšem vojensky to byla pro Egypt prohra. Na konci roku 1956 také první skupina čs. instruktorů odchází, v průběhu roku 1957 ale spolupráce obou stran pokračuje.

Do Egypta se měly z Československa vydat hned dvě skupiny vojenských odborníků. Jedna měla připravit reorganizaci egyptské protivzdušné obrany, druhá měla cvičit egyptské piloty. Vedle toho však egyptští piloti zamířili i do Československa - téměř padesát jich působilo v rámci výcviku na letišti v Čáslavi. Výcvik ovšem neprobíhal ideálně, došlo k několika menším nehodám, i přes přísné utajení se akci nepodařilo zcela skrýt. Jeden z egyptských pilotů se při letu ztratil a přistál v Rakousku, což představovalo velkou blamáž. Při dalším výcviku na bombardérech Il-28 také jeden z egyptských pilotů havaroval na letišti Mladá tak, že letoun bylo nutné odepsat. Vyšetřování jednoznačně označilo za příčinu nehody práci pilota, i proto platila škodu egyptská strana. Výcvik také pozdržela epidemie asijské chřipky, kterou si Egypťané s sebou přivezli. Celkově se československá strana snažila další výcvik přesunout spíše zpět do Egypta.

Od léta 1957 působila v Egyptě v rámci snahy vybudovat účinnou protivzdušnou obranu skupina generálmajora Vladimíra Hlavatého. Hrubé plány byly vypracovány již v Praze, Hlavatý a jeho lidé je pak dotvářeli přímo na místě a v součinnosti s egyptskými důstojníky. Šlo především o rozmístění radiolokátorů, hlásných stanic a operačních sálů. Vše přitom bylo budováno jen v důležitých centrech státu na severu země, byť některé radiolokátory byly umístěny i na pobřeží Rudého moře a v oblasti Asuánské přehrady na jihu.

Efektivní fungování technického systému však naráželo na mnohé potíže dané lidským faktorem. V září 1957 pak došlo k cvičení a v následném hlášení československá strana sdělovala, že bojové směny „jsou schopny navádět stíhače na rychlé jednotlivé cíle na středních výškách“. Ale zároveň dodala, že „pouze za jednoduché situace“.

Piloti z lepší třídy

Vedle protivzdušné obrany se začaly významným způsobem budovat i letecké síly, které za suezské války utrpěly řadu škod. Nové egyptské letectvo bylo budováno podle sovětského vzoru, a jak píše autor textu Milan Vyhlídal, zvýšily se také dodávky nových letadel: „V březnu 1957 do Egypta dorazily na rumunských lodích ještě stroje z předválečných kontraktů – patnáct rozebraných letadel MiG-17 a deset letounů Il-28. Od druhé poloviny června již byl zřízen letecký most a objevily se modifikované verze zmíněných letounů. Velké dodávky sovětského vojenského materiálu se uskutečnily během června 1957 a na výroční přehlídce 26. července už maršál Sidqí mohl předvést opravdu úctyhodnou ukázku. Nad hlavami diváků přeletělo ve vzorné formaci jedenadvacet MiGů-15, osmnáct MiGů-17 a dvanáct bombardérů Il-28. V září tak mohli Egypťané tvrdit, že se síla jejich letectva od suezského tažení zdvojnásobila.“

Pro letadla byl potřeba zajistit i adekvátní počet pilotů. Cvičili je egyptští instruktoři, ale také Indové. Indičtí instruktoři své žáky připravovali podle československých expertů dobře, vyžadovali totiž maximální kázeň a důslednost. Konečná fáze výcviku probíhala pod vedení československých a sovětských instruktorů. Výcvik nicméně probíhal podle anglických osnov, odpovídajících zhruba těm, jež do roku 1951 užívala Vojenská letecká akademie v Hradci Králové. A jak hlásil generálmajor Hlavatý, „mnozí učitelé v učilištích jsou pravděpodobně Angličané.“ Usuzoval tak především „podle barvy pleti a vlasů, která rozhodně není arabská.“

Generál Hlavatý hodnotil výsledné schopnosti pilotů střízlivě: vyznačovali se odvahou, ale jinak „jsou do značné míry neukáznění, málo dbají na znalost materiálních částí, neradi se někomu podřizují a rozkazy se snaží obejít… Mnoho pilotů je v pravém slova smyslu nedotknutelných. Jsou to synové a příbuzní vysokých politických, vojenských, náboženských funkcionářů a boháčů, kterým je důstojnická hodnost visitkou do společnosti. Důstojnický plat je pro mnohé pouze na příspěvky do klubů.“ Jako kuriózní se jeví i generálova poznámka: „Kouření hašiše je sice zakázáno, ale bují ve vrstvách boháčů i mezi důstojníky.“

Egypt měl podle Čechoslováků dobré předpoklady pro to, aby vybudoval kvalitní letectvo, poradci však doporučovali, aby se mezi piloty dostávali i lidé ze středních vrstev, kteří by ve vojenské službě viděli své hlavní povolání a byli mu také ochotni dát více.

Divocí střelci

Čs. instruktoři působili také na letišti El-Kabrít v blízkosti Suezského průplavu. Zde probíhalo i přeškolování pilotů na novější typy letadel, probíhaly tu také cvičné střelby – střílelo se do kruhových terčů o průměru asi dvacet metrů, uprostřed byly obrysy znázorňující letoun. Jak píše Vyhlídal, střelby byly zpočátku „poněkud divoké“, ale piloti brzy své schopnosti zdokonalili. Těsně před ukončením výcviku došlo i k nešťastné události, kdy po autonehodě zemřel jeden z čs. vojáků, nadporučík Zelenka. Egypťané měli zájem i nadále spolupracovat s československými vojenskými odborníky, důvodem byla nejen spokojenost s jejich výkony, ale také fakt, že země čím dál více dovážela zbraně z východního bloku. Zároveň se ale objevovaly náznaky, že vojenská závislost pouze na jedné straně je poněkud omezující. Nicméně velitel celé československé mise, generálmajor Hlavatý, byl na závěr svého působení z pověření prezidenta a ministra války Egyptské republiky dekorován vysokým řádem. Jmenovací dekret přitom podepsal sám prezident Násir.

Celý text článku „Českoslovenští instruktoři při výstavbě egyptského letectva a protivzdušné obrany“ si můžete přečíst na stranách 56-72 v čísle 3/2012 čtvrtletníku Historie a vojenství, který vydává Vojenský historický ústav Praha. Výtisky časopisu Historie a vojenství v ceně 99 korun je možné koupit v běžných prodejních sítích, případně přímo ve Vojenském historickém ústavu Praha – v Armádním muzeu Žižkov.