Partyzánské hnutí v českých zemích na začátku roku 1945

Na konci ledna 1945 působilo na dosud neosvobozeném území Československa již 66 partyzánských jednotek různého druhu o celkovém počtu asi 10 000 bojovníků. Partyzánské hnutí bylo také v naších zemích novinkou. Měli partyzáni skutečně význam pro vývoj války nebo šlo spíš jen o podporu politického soupeření v zanedlouho osvobozené zemi? 

Impulsem pro rozvoj partyzánského boje se stal především příznivý vývoj války a přiblížení fronty k československému území. Po vypuknutí Slovenského národního povstání v srpnu 1944 odešlo více než dva tisíce českých vlastenců s rizikem tajně bojovat na Slovensko. Logické byly snahy o rozšíření povstání na území Moravy a Čech.  Německá branná moc však úspěšně blokovala hranice se Slovenskem. 

Negativní dopad na partyzánské hnutí mělo potlačení SNP na podzim 1944.  Přidala se zima a logické problémy se zásobováním, ubytováním a ukrytím. Průběh operací na frontách se v zimním období zpomalil a umožnil okupantům přesunout síly na řešení problémů v týlu. 

 Stálý problém představoval i nedostatek zbraní. V minulosti zbraně zabavovali okupanti, fronta územím neprošla. Zahraniční odboj nebyl sám schopen zbraně v dostatečném množství dodat vzdušnou cestou.

Stav partyzánského hnutí koncem války

Klíčovou roli v budování partyzánských oddílů měly organizátorské výsadky ze Sovětského svazu. Měly obvykle velitele, politického komisaře, zdravotníka, radistu či specialisty na sabotáže. Výsadkáři neměli působit ve skrytosti, ale působit již otevřeně jako partyzáni, v uniformách, vybaveni osobní výzbrojí a dalšími zbraněmi, výbušninami a zásobami pro počáteční přežití.  

Partyzánské oddíly vysazené v posledním čtvrtletí roku 1944 v českých zemích se sice uchytily na našem území, ale masový rozvoj partyzánského hnutí nenastal.  Sovětští výsadkáři se však v řadě případů propojili se skupinami kolem londýnských výsadků a domácího nekomunistického odboje, především se sítí organizace „Rada tří“. 

Oblastmi působení partyzánů se staly zejména hůře přístupné oblasti Beskyd, Drahanské vrchoviny, Českomoravské vysočiny a Východní Čechy. Až koncem války bylo vysazeno dalších asi deset skupin, většina z nich jihozápadně od Prahy.

Na území Československa ale zejména protektorátu nakonec skutečně neměli vojáci nepravidelné války  - partyzáni zásadní vojenský význam. Přesto jejich boj proti materiálu a morálce nepřítele a přípravy na hromadné bojové vystoupení na závěru války znamenal hodně pro morálku i mobilizaci obyvatelstva. 

Partyzánský boj byl i soubojem pravidel a improvizace

Tato forma zapojení civilistů do války si musela vybojovat uznání. Partyzánské formy boje, tedy „neregulérní“, či „nepravidelné“ války byly do té doby ve vojenském myšlení v Československu v podstatě neznámým pojmem. Londýnský exil přisuzoval domácímu civilnímu odboji zpravodajskou roli, dále pomocnou pro zpravodajské a sabotážní výsadky a přípravnou pro dlouhodobě zamýšlené povstání. Ozbrojený boj se chápal jen jako povstání zahájení v příhodnou dobu pod velením vojenských profesionálů.

I v londýnském exilu vycházel vojenský teoretický časopis „Vojenské rozhledy“, založený již v Praze roku 1920. Ve druhém čísle ročníku 1943 zde plk. gšt. František Moravec pod svým jménem publikoval stať s názvem „Partyzánská válka“. Zabýval se podstatou jevu i terminologií (mimochodem používal pro partyzánský boj zcela vážně termín „partyzánština“, který má dnes zcela jiný, pejorativní význam). Podal historický přehled nepravidelné války počínaje španělskou guerillou proti Napoleonovi roku 1807 až po II. světovou válku. U všech příkladů zdůrazňoval jejich charakteristické znaky i nutné podmínky pro použití takové metody. Zejména se soustředil na Sovětský svaz. Poté posoudil i podmínky v dalších zemích v Evropě a pochopitelně končil analýzou podmínek v českých zemích. Nevyjádřil sice jasně negativní stanovisko k použití metody v naší zemi a v dané době, nicméně upřednostňoval při převaze německé branné moci v protektorátu metodu nepostižitelné sabotáže. Ponechával otázku ozbrojeného vystoupení otevřenou.

Význam neměly jen velké boje tradičního typu. Smysl mělo i vázání sil nepřítele, vnášení neklidu a narušování zázemí. V českých zemích měly pro válečné dění největší dopad destrukční akce na železnici, kterých bylo provedeno nejméně 300. Útoky zpomalovaly vojenské přesuny okupantů a vázaly síly nutné ke střežení. Vědomí o činnosti partyzánů vyvolávalo obavy u okupačního aparátu a vojáků během přesunů vojsk. Potom od března 1945 díky jarnímu počasí, přiblížení fronty i naději na blížící se osvobození nastala fáze rozvoje, která trvala až do konce války. Partyzáni se nakonec zapojili i do květnového povstání, takže nakonec jistým způsobem byla naplněna i původní myšlenka ozbrojeného vystoupení.

Na druhou stranu sami organizátoři považovali partyzánské hnutí v Čechách a na Moravě za pokračování politického, komunistického boj. Válka byla již rozhodnuta, ale poválečné poměry zůstávaly ještě otevřené. 

Prokop Tomek