Pražský pepík a Ve znamení červeného kříže

Dvě výstavy připomínající první světovou válku jsou nyní umístěny na panelech v prostorách Armádního muzea Žižkov. Ta první je věnována osudu obyčejného českého vojáka, který prošel frontami války a své vzpomínky zapsal i doprovodil četnými kresbami, ta druhá se věnuje problematice péče o raněné a nemocné vojáky.

Petr Bjaček, autor výstavy „Pražský pepík ve světové válce“, seznamuje návštěvníky Armádního muzea s válečnými osudy Jaroslava Brdy (nar. 1897), který patřil k ročníkům, které téměř celou válku strávily v uniformě.

Známe jeho jméno, víme, že narukoval v roce 1915, ale jinak o něm víme jen to, co o sobě prozradil ve svém deníku, neboť archiválie byly necitlivě skartovány. Byl i nadaným amatérským kreslířem a své válečné zážitky doprovodil množstvím karikujících i vážných kreseb. Vzhledem k obtížím, jež s sebou přináší bližší identifikace autora, musíme přistupovat k pamětem jako k obtížně ověřitelnému příběhu neznámého vojáka. Jednoho z desetitisíců Vltavou křtěných pražských pepíků, smetených šedomodrou záplavou první světové války. Měl však to štěstí, že do první linie se dostal až v samém závěru války. I to mu umožnilo válku přežít.

Když v červenci 1914 začala válka, bylo Jaroslavu Brdovi šestnáct let ani ve snu ho nenapadlo, že by mohl také narukovat. Válka však pokračovala s neztenčenou intenzitou a 28. května 1915 se musel dostavit k odvodu i jeho ročník. Po měsíci na vojně vojáci konečně dostali uniformy: to bylo neklamné znamení, že se blíží odjezd na frontu. V listopadu 1915 vyjeli z Brna přes Vídeň a Salcburk do italského Roveretta. Jeho četu odeslali k doplnění pracovního oddílu na Monte San Bernardu.

Při rakousko-uherské ofenzivě v květnu 1916 jeho jednotka postupoval v druhém sledu. Poté působil v rámci pracovní jednotky v průsmyku Borcola. Zde na vlastní oči viděl hrůzy války. V srpnu stáhli Brdův oddíl konečně z fronty a přesunuli ho do blízkosti Salcburku. Od října 1916 do února 1917 pobýval v korutanském městě Bruck nad Murou. Bruck nad Murou však představoval pouze přestupní stanici, kde se formovaly nové pochodové prapory určené k doplnění prořídlých frontových útvarů. V květnu jeho jednotka zaujala pozice v první linii na italské frontě. J. Brda se rozhodl za každou cenu se dostat domů. Omotal si ruku ručníkem a střelil se do ní. Byl odsunut do zázemí a tím pro něj válka skončila.

Jaroslav Brda si zkušenost získanou na frontách první světové války nesl celý život. Vzpomínky se vracely ve snech, při setkáních s veterány nebo při prohlížení nashromážděných válečných suvenýrů. Potřeba svěřit se s hrůznými zážitky alespoň papíru ho v roce 1920 dovedla k rozhodnutí sepsat paměti. Oporou mu byla nejen korespondence s rodiči, ale i zápisník a skicář, který ho doprovázel celou vojenskou službou. Rukopis vznikal s přestávkami téměř třicet let a v konečné podobě má více než 650 stran textu doplněného o desítky ilustrací. Právě ilustrace namalované s mimořádným citem pro detail dělají z rukopisu historický dokument nevšední hodnoty, který atraktivní formou přibližuje život českých vojáků za první světové války.

Ve znamení červeného kříže - Péče o raněné a nemocné vojáky za první světové války

Autor výstavy Petr Matějček vybral unikátní dobové fotografie, které doplnil zasvěceným textem. Vznikla tak výstava, která dokládá utrpení vojáků na frontách první světové války, z nichž mnozí si odnesli památku na toto zranění na celý život.

Přímá ovlivnění vývoje medicíny válečnými událostmi lze sledovat již od nejstarších dob. Jejich paradoxně pozitivní vliv je patrný zejména v rozvoji chirurgie, v níž během 19. století došlo k řadě zásadních inovací. Z nich se ukázaly být nejdůležitějšími objev anestezie umožňující „bezbolestné“ chirurgické zákroky a objevení metody antisepse, což přineslo vyřešení problému pooperační infekce. Do té doby umíralo v důsledku nedostatečné hygieny velké množství operovaných na otravu krve. Novou roli ve vojenské medicíně začaly hrát také obory jako hygiena, mikrobiologie a bakteriologie.

Před první světovou válkou již měli všichni její budoucí účastníci velmi podobnou organizaci zdravotnického zabezpečení bojujících armád. Přes všechen pokrok v medicíně však zůstávalo během války v organizaci vojenských zdravotnických služeb válčících států mnoho problémů nevyřešených. Velké nebezpečí pro statisícové armády první světové války představovaly infekční nemoci.

Většina bojů na východním a jihovýchodním bojišti se odehrávala v těžkém terénu. Přesuny vojsk i polních nemocnic velmi často probíhaly po špatných cestách, které byly na podzim a na jaře zaplaveny bahnem a v zimě zaváté sněhem. Doprava raněných i zdravotnického materiálu se tak stávala velmi obtížnou. V těchto oblastech často docházelo k výskytu mnoha nakažlivých chorob včetně cholery, skvrnitého tyfu a úplavice. V létě vojáci strádali velkým vedrem, v zimě trpěli omrzlinami.

Na italské frontě probíhaly boje zejména ve vysokohorském terénu Alp. Obvaziště a stanoviště první pomoci byla často zakládána v krytých kavernách nebo v železničních tunelech. Nepřátelská dělostřelba znesnadňovala již tak složitou přepravu raněných, která tak mohla trvat i celé hodiny.

Po propuknutí války byla rakousko-uherská síť vojenských nemocnic rozšířena o stabilní záložní zdravotnická zařízení, která podporovala stávající zdravotnické útvary. Vznikla také síť záložních nemocnic, záchytných stanic pro nemocné a rekonvalescenčních domů, které zakládaly různé korporace, spolky či jednotlivci. Kvůli vysokým počtům raněných byly školy, společenské domy či sokolovny po celém Rakousku-Uhersku přeměněny na lazarety. Po ulicích začaly proudit první transporty raněných. Tíhu války tak brzy pocítilo i civilní obyvatelstvo.

Válka přímo či nepřímo zasáhla do života většiny lékařů z českých zemí. Dotkla se také studia na lékařských fakultách obou pražských univerzit, neboť mnoho profesorů, docentů a asistentů, bylo povoláno do vojenské služby.

První světová válka v mnohém znamenala pokrok zejména v chirurgii, plastické chirurgii, bakteriologii či péči o invalidy. Urychlila vývoj ve výzkumu transfuze krve a prohloubila poznatky o epidemických nemocech, chorobách z podvýživy, ale také o neurologických a psychických chorobách. Založením specializovaných ústavů po první světové válce byly u nás položeny základy válečné a plastické chirurgie.

RED