Přečtěte si: pohnutá okupační minulost památníku na pražském Vítkově

Přečtěte si: pohnutá okupační minulost památníku na pražském Vítkově

08. 10. 2012

Tyčí se ve své monumentálnosti nad Prahou, vévodí mu i jedna z největších jezdeckých soch na světě. Památník na Vítkově – původně zamýšlený jako legionářský panteon, pak komunistické pohřebiště. Jaké byly jeho osudy v dramatických letech 1938-1948?

„Nenaplněné poslání legionářského panteonu na Vítkově“, tak se jmenuje studie známého historika Jana Galandauera, která detailně rozkrývá minulost této stavby v letech druhé světové války a krátkém období před únorem 1948. Studie byla zveřejněna v novém čísle čtvrtletníku Historie a vojenství 3/2012, které vydává Vojenský historický ústav Praha.

Galandauer hned v úvodu textu zmiňuje události podzimu 1938, kdy měl být památník předán veřejnosti, a to k dvacetiletému výročí vzniku republiky. Uplynulo tehdy deset let od položení základního kamene, budova byla v zásadě hotova, ale nebyly v ní uloženy ostatky žádného legionáře – ačkoli právě k tomuto účelu byla postavena. Přišel Mnichov a v pochmurné atmosféře druhé republiky se stali legionáři a legionářská tradice terčem negativní kampaně, jež byla součástí zpochybňování hodnot státu, který vznikl v roce 1918. Po 15. březnu 1939 pak dávali Němci do klatby vše, co souviselo s předmnichovskou ČSR: politický systém, představitele, symboliku; legionářskou tradici považovali za jasně nepřátelskou. Okupanti také zničili největší legionářský pomník stojící před klášterem Emauzy, dílo Josefa Mařatky „Praha svým vítězným synům“ z roku 1932.

V listopadu 1940 obdržel Sbor pro zbudování Pantheonu a Mausolea na vrchu Vítkově přípis, který sděloval, že památník přešel i s veškerým majetkem do vlastnictví Říše. Funkcionáři Sboru mezitím nelenili a hned od roku 1939 se snažili ochránit nejrůznější umělecká díla a výzdobu památníku před zničením. Galandauer ve svém článku jmenovitě uvádí více než desítku jednotlivců či soukromých firem, které u sebe uschovaly jednotlivé kusy výzdoby. Přímo v památníku také bylo zazděno 1 200 kilogramů bronzu, který měl být připraven k odlití soch do slavnostní síně. Rozměrné mozaiky Maxe Švabinského a čtyři velké reliéfy Karla Pokorného byly důmyslným způsobem zakryty hmotou, která vyplnila mezery a na povrchu vypadala jako původní kameny, do kterých se bude teprve tesat.

Podle Galandauera šlo o odvážné činy. Při pečlivějším zkoumání mohli Němci z dobových fotografií zjistit, co vše mělo v památníku být a co zde najednou chybí. „Nic neobjevily četné návštěvy německých důstojníků a vojáků, ani několikeré prohlídky gestapa, jehož úředníci prý proklepávali i stěny. Proklepáváním stěn mohli zjistit nějaký prázdný prostor, nikoli pečlivě vyplněné prostory. Gestapáci hledali nějaké skrýše se zbraněmi, vysílačkami nebo zlatem, drahými uměleckými předměty, nikoliv plastiky,“ píše Galandauer.

V listopadu 1942 památník okupanti obsadili a v lednu 1943 budovu začali drancovat. Po prohrané bitvě u Stalingradu v rámci totální války například odváželi vše kovové. I v této pohnuté době však stále žila myšlenka na obnovu památníku poté, co Němci válku prohrají a odejdou. Už v listopadu 1941 dokončil Bohumil Kafka v sádře odlitý model Žižkovy sochy, architekt Jan Zázvorka, autor památníku, také začal připravovat dostavbu pamětní síně, která by připomínala druhý odboj.

Ke konci války sloužil památník jako skladiště, byla zde umístěna i německá posádka. Za květnového povstání odtud Němci kontrolovali některé ulice Žižkova a Karlína. Budova sama nebyla významněji poškozena, vyčíslené škody v hodnotě přes 3 miliony korun šly především na vrub odvezeného vybavení. To však bylo možné nahradit dle původních nákresů.

V další části svého textu se Jan Galandauer detailně věnuje otázce postavení legionářů a legionářské tradice v nových podmínkách obnoveného Československa: „Před válkou byla legionářská tradice oficiální státní ideologií, legie měly podstatný politický, organizační a personální podíl při formování československé armády. Po roce 1945 byla situace jiná, počet legionářů klesl přibližně na polovinu a jejich průměrný věk se pohyboval mezi padesáti a sedmdesáti lety.“ V červenci 1947 sice pochodovalo na Václavském náměstí 60 000 vojáků v uniformách, přičemž první část tvořili legionáři a druhou vojáci druhého odboje, ale to byla svým způsobem labutí píseň. Galandauer píše: „Už nikdy se neshromáždilo tolik mužů v sytě zelených uniformách legionářů ruských, jasně modrých uniformách legionářů francouzských a zelenomodrošedivých uniformách legionářů italských. Jak přirozený běh času, tak i ´duch doby´ pracoval proti legionářům.“

V listopadu 1947 se v Památníku osvobození ukládala prsť z bojišť československé jednotky v SSSR – ze Sokolova, Kyjeva a Bílé Cerekve. Bylo příznačné, že chyběla prsť z bojišť západních. Komunista Jan Vodička také v projevu „zapomněl“ vůbec zmínit legionáře a jejich bitvy. Bolševický výklad nyní zněl: bez ruské říjnové revoluce nebylo by vzniku Československa. To byl ovšem zcela jiný pohled na minulost než ten legionářský.

V roce 1947 byl ještě schválen záměr vybudovat na celém temeni Vítkova čestný národní hřbitov obětí druhého odboje. Začít se mělo společným pomníkem a čestným hrobem letcům. Zájem o Vítkov coby zásadní místo československé státnosti i historie však už nebyl tak silný jako v minulosti, plány nedošly realizace.

Po únorovém převratu se původní idea památníku jevila jako zcela nenaplnitelná. Podle Galandauera bylo podivnou ironií dějin, že se vůbec prvním mužem, jehož mrtvé tělo vystavili v památníku, stal prezident Edvard Beneš. Ten zemřel na začátku září 1948, komunisté tehdy uspořádali výpravný státní pohřeb a i předseda vlády Antonín Zápotocký ještě hovořil o tom, že „zemřel velký syn naší vlasti“. Jeden a půl dne bylo tělo prezidenta umístěno na Vítkově, kam po celou dobu proudily davy lidí. „Těžko posoudit, zdali desetitisíce, které procházely kolem Benešovy rakve, oceňovaly okázalé pocty, které prokazoval bývalému prezidentovi nový komunistický režim, neboli zdali proti tomuto režimu demonstrovali právě tím, že se přišli rozloučit s bývalým prezidentem,“ píše Galandauer.

Myšlenka, že památník bude místem posledního odpočinku těch, kteří se zasloužili o vznik samostatného československého státu, však byla v tu chvíli již minulostí. Budoucnost patřila „proletářskému panteonu“, tedy pohřebišti komunistických předáků. Jak ale historie ukázala, ani toto řešení nebylo trvalé. Dnes patří Památník pod Národní muzeum a vzbuzuje zájem především svým geniem loci, ale také architektonickou výjimečností.

Celý text Jana Galandauera „Nenaplněné poslání legionářského panteonu na Vítkově“ si můžete přečíst v čísle 3/2012 čtvrtletníku Historie a vojenství na stranách 45-55. Výtisky časopisu Historie a Vojenství v ceně 99 korun je možné koupit v běžných prodejních sítích, případně přímo ve Vojenském historickém ústavu Praha – v Armádním muzeu Žižkov.

Aktuálně



Studenti středních škol se setkali s novodobými válečnými veterány

Studenti středních škol se setkali s novodobými válečnými veterány

29. 03. 2024
U příležitosti 25. výročí vstupu České republiky do NATO se studenti středních…
Zahraniční studenty nadchly expozice Armádního muzea Žižkov

Zahraniční studenty nadchly expozice Armádního muzea Žižkov

27. 03. 2024
Jaké změny s sebou přináší války? Na tuto otázku hledali odpověď středoškoláci…
Velký útěk, kterého se zúčastnili i tři Čechoslováci, se uskutečnil před 80 lety

Velký útěk, kterého se zúčastnili i tři Čechoslováci, se uskutečnil před 80 lety

25. 03. 2024
Největší útěk z německých zajateckých táborů se uskutečnil před osmdesáti lety. V…
Březen 1945 – vznik třetího tankového praporu Čs. samostatné obrněné brigády

Březen 1945 – vznik třetího tankového praporu Čs. samostatné obrněné brigády

22. 03. 2024
Když na přelomu let 1942/1943 rozhodovaly naše vojenské autority v Londýně o dalším…
Němá barikáda – 7. vycházka z cyklu Místa bojů Pražského povstání

Němá barikáda – 7. vycházka z cyklu Místa bojů Pražského povstání

20. 03. 2024
Most Barikádníků zpopularizovala povídka Jana Drdy Němá barikáda. Přestože v ní spisovatel…