Rudolf Zháněl - Nejstarší voják zahraniční armády

V letech 2. světové války sloužily v řadách československé zahraniční armády desítky katolických kněží a řeholníků. Na tom, že duchovní služba byla již od počátku války nedílnou součástí našich exilových formací, má největší zásluhu Rudolf Zháněl, který byl zároveň jejich nejstarším vojákem.

Duchovní, jenž aktivně prošel dvěma válkami, se narodil 15. dubna 1867 v Sebranicích u Boskovic. Po maturitě vystudoval v Brně a v Olomouci teologii, v roce 1890 byl vysvěcen na kněze a v následujících letech působil jako kaplan v brněnské diecézi. O šest roků později, v roce 1896, vstoupil dobrovolně do rakousko­‑uherské armády a stal se vojenským duchovním z povolání. V letech první světové války prošel různými funkcemi, a to jak na frontě, tak v zápolí. Naposledy byl od května 1918 až do konce války zařazen jako duchovní správce rakousko­‑uherské východní armády v Oděse.

Hned po skončení války se dal k dispozici nově formované československé armádě. Od roku 1920 zastával místo duchovního správce u Zemského vojenského velitelství v Praze. Již v březnu 1922 však odešel v hodnosti plukovníka na vlastní žádost do zálohy. Důvodem byla zřejmě dobová kritika armádní duchovní služby coby útočiště rakouských „feldkurátů“. Zháněla se tato kritika osobně nelibě dotýkala – přestože sám byl k rakousko­‑uherské monarchii bezpochyby loajální, zároveň byl upřímným českým vlastencem. V roce 1926 odjel z Československa do Francie a stal se duchovním správcem tamní početné československé vystěhovalecké kolonie. O pět let později papež Pius XI. ocenil jím vykonanou práci a jmenoval jej monsignorem.

V Paříži jej zastihla okupace českých zemí a začátek druhé světové války. Ačkoliv mu v té době bylo již 72 let, přihlásil se mezi prvními ke vznikajícímu československému zahraničnímu odboji a následně i do řad zahraniční armády. Svou nezpochybnitelnou autoritou se zasadil o obnovu duchovní služby a až do pádu Francie v červnu 1940 tuto službu řídil.

Krátce po příjezdu do Velké Británie byl, vzhledem ke svému věku, přeložen do výslužby. Důvodem byla mimo jiné i početní redukce čs. jednotek a rozhodnutí, že její duchovní služba nebude, na rozdíl od předválečného Československa, „zastřešena“ na úrovni Ministerstva národní obrany. Až do konce války však pracoval v čele civilní české duchovní správy v katolickém kostele sv. Jakuba v Londýně. Za své zásluhy v odboji obdržel mimo jiné Československý válečný kříž 1939. Po válce se opět usadil v Paříži, avšak krátce poté odešel definitivně na odpočinek. Vrátil se do Československa a zemřel 31. ledna 1956 v domově pro přestárlé kněze v Pardubicích.

Jiří Plachý

Připraveno pro rubriku Kalendář hrdinů Lidových novin a serveru Lidovky.cz, kde byl text zveřejněn 25. ledna 2019.