Španělské muzeum armády v Toledu a jeho sbírky

Počátky Španělského muzea armády leží v roce 1803, kdy španělský ministerský předseda Manuel Godoy založil Královské vojenské muzeum v Madridu. Rozdělením tohoto prvotního muzea a zrodem dalších příbuzných institucí mezi lety 1827–1908 vznikla oddělená muzea dělostřelectva, ženijního vojska, týlu, jezdectva a pěchoty. Ta byla nakonec sloučena v jednotné Vojenské historické muzeum v roce 1932 s umístěním v Madridu, kde mu vyhradili křídlo Salón de Reinos v paláci Buen Retiro. Od roku 2010 sídlí již jako současné Španělské muzeum armády v paláci Alcázar v Toledu, vzdáleném pouhých 71 km od španělské metropole.

Město, které bylo od 5. století sídlem vizigótských králů, od 8. století součástí Cordóbského chalífátu a od roku 1085 až do druhé poloviny 16. století sídelním městem kastilských a posléze také španělských králů, má bohatou historii. Neméně bohatá a také pohnutá je historie samotného paláce Alcázar, stojícího na základech římského paláce z 3. století našeho letopočtu.

Původní pevnost sloužila a byla přestavována za Vizigótů, Maurů i kastilských králů, avšak definitivní podobu jí vtiskla až přestavba v první polovině 16. století. Alcázar přestal být v roce 1561 hlavní královskou rezidencí. Několikrát vyhořel či byl vypálen, konkrétně během válek o španělské dědictví roku 1710, během napoleonských válek v roce 1810 a poté v průběhu 19. století ještě několikrát. Svého času sloužil jako textilní velkovýrobna zpracovávající hedvábí, posléze již důstojněji jako pěchotní akademie a hlavní vojenská akademie (1875–1948).

Navzdory všem předchozím válkám a požárům bylo pro palác patrně největší ranou obléhání během španělské občanské války v roce 1936. Alcázar, držený frankistickou posádkou, byl po více než dvouměsíčním obléhání uhájen za cenu zničení tří čtvrtin budovy v důsledku dělostřelecké palby a leteckého bombardovaní ze strany republikánů. Náročná rekonstrukce se tak stala úkolem pro následující desetiletí.

Současná podoba muzea po otevření v roce 2010 těží jak z možností zrekonstruované historické budovy, tak z moderní dostavby, předsunuté z jedné strany původního paláce. Předsunutá budova je vstupní prostorou a zároveň sídlem kanceláří a specializovaných pracovišť administrativních i odborných pracovníků muzea. Nachází se zde také knihovna, přednáškový sál, prostor pro dočasné výstavy a zázemí pro návštěvníky včetně kavárny a muzejního obchodu.

Muzeum v této části zaujme zejména absencí klasického vstupního atria, které je nahrazeno odhalenými pozůstatky původního římského paláce a jeho přestaveb, nad nimiž se návštěvník pomocí eskalátorů přenese výše ke vstupu do historické budovy samotného Alcázaru. Ten je vyhrazen expozicím děleným jednak chronologicky, jednak tematicky – výjimkou je pouze první úsek, věnovaný pravěku a středověku, který se jako jediný nachází ještě v prostorách nové budovy.

Chronologicky orientovaná část sleduje linii španělských dějin v souvislosti s dějinami vojenství od pravěku do současnosti, přičemž pro výstavní účely využívá exponáty ze všech tematických podsbírek natolik, nakolik je to vzhledem k jednotlivým obdobím možné v závislosti na míře dochovaných originálů. Tematicky zaměřená část prezentuje zvlášť jednotlivé podsbírky, jako je faleristika s popisem nejslavnějších španělských řádů, palné zbraně, prapory či uniformy a výstrojní doplňky.

V této souvislosti stojí za zmínku samostatně vystavený soubor plátových zbrojí a chladných zbraní, pocházející z původní sbírky vévodů z Medinaceli. Zvláštní prostor je věnován také rozsáhlé sbírce cínových figurek rozličných tvarů a velikostí s obsáhlým výkladem k tomuto fenoménu v historii. Napříč všemi podsbírkami lze narazit na takové unikáty, jako jsou meč a oděv Boabdila (Abu Abdallah Muhammad XII.), posledního sultána Granady, zajatého v roce 1483 u Luceny, či osobní předměty a stejnokroje autoritářského politika a vojevůdce Franciska Franka.

Španělské muzeum armády, snadno dosažitelné vlakem z Madridu, je přístupné celoročně. Výjimku tvoří krom mimořádných akcí a několika vybraných svátků ještě pravidelný zavírací den, jímž je středa.

Jan Biederman