Summit NATO v Praze v roce 2002

Před jedenácti lety se v Kongresovém centru v Praze konal summit NATO. Stal se prvním, který byl naplánován v zemi bývalého protivníka Severoatlantické aliance. Konal se za situace, kdy si česká veřejnost ještě pamatovala masivní protesty proti zasedání Mezinárodního měnového fondu a kdy probíhala odvetná operace v Afghánistánu za údery teroristů na "newyorská dvojčata" v září 2001.

Pražský summit byl významný tím, že potvrdil správnost rozhodnutí přijmout Českou republiku, Polsko a Maďarsko za rovnoprávné členy NATO, ale zároveň otevíral dveře rozšíření další skupině států, bývalých členů Varšavské smlouvy, ke vstupu do Aliance. Šlo o největší vlnu rozšiřování NATO v jeho historii, jež vyvrcholila 9. března 2004 přistoupením sedmi států - Bulharska, Estonska, Litvy, Lotyšska, Rumunska, Slovenska a Slovinska.

Pro Severoatlantickou alianci byl Pražský summit důležitý i z jiného hlediska. Po zrušení Varšavské smlouvy a rozpadu Sovětského svazu procházela Severoatlantická aliance řadou diskusí o smyslu své další existence. Tím, že zmizel hlavní nepřítel v podobě Varšavské smlouvy a Sovětského svazu, začaly se projevovat tendence k omezování obranných rozpočtů většiny členských států NATO. Především evropské státy redukovaly své obranné rozpočty.

Na nové podmínky reagovalo velení Aliance řadou transformačních procesů, při nichž kladlo důraz na zachování několika důležitých schopností NATO: nasaditelnost a mobilita, efektivní nasazení, konzultace, velení a řízení, schopnost přežít na bojišti, schopnost udržet vojska na bojišti a logistika. Členské státy však nebyly povinny dokládat postup v jejich plnění, a proto byl postup v deklarovaných schopnostech nevýrazný. Závěry vedly k poznání, že další postup musí být svázán mezinárodní spoluprací, a to i spoluprací s EU. Musí respektovat ekonomické možnosti států a jednotliví členové by měli svá rozhodnutí deklarovat formou svého závazku.

Výsledkem dosavadního vývoje se stala iniciativa představená na Pražském summitu NATO pod názvem "Prague Capabilities Commitments - PCC" (Pražské závazky ke schopnostem) a znamenala přijetí závazků na nejvyšší úrovni vedoucí ke zlepšení operačních schopností – jak individuálních, tak kolektivních. Představitelé států NATO a předsedové vlád se dohodli na pevných cílech a termínech pro zlepšení stávajících a vývoje nových schopností. Aliance nově zavedla opatření ke sledování a monitorování postupu realizace závazků.

Ovšem ve většině států se v důsledku ekonomické krize nepodařilo zastavit snižování obranných rozpočtů. Soustředění se na oblasti, ve kterých má daná země předpoklady zajistit požadovanou schopnost, však zastavilo nebo omezilo snižování celkové bojeschopnosti NATO. Přesto zůstaly Spojené státy díky své materiální a lidské převaze hlavním tahounem v Alianci.

Česká republika pojala svoji roli na summitu velmi velkoryse. Nejenom, že splnila povinnosti hostitele, ale předložila velmi ambiciózní seznam svých závazků v rámci PCC: mobilní biologická jednotka rychlého nasazení (datum splnění 2003), specializovaná infekční nemocnice (úroveň biologické ochrany 4) (2004), mobilní analytická laboratoř rychlého nasazení v případě útoků ZHN (2003), zavedení pozemního průzkumného vozila (2004-2008), zásoby vakcinačních látek proti biologickým zbraním pro rozmístitelné síly, kolektivní ochrana (do 2005), mezinárodní úsilí směřované k vývoji a nebo získání schopností – zpravodajská architektura, pasivní sledovací systém VĚRA S/M – rozmístitelný a mobilní systém, dopravní letouny (2-3) pro přepravu nadměrných nákladů (do 2006) a mnoho dalších. Česká republika hodlala rozvíjet své schopnosti oblasti obrany proti zbraním hromadného ničení a chtěla přispět v oblasti rozvoje velení a komunikačních a informačních systémů svým pasivním sledovacím systémem a zkušenostmi z radioelektronického boje a průzkumu. V neposlední řadě chtěla navýšit své přepravní kapacity, respektive kapacity Armády České republiky.

Pražský summit měl význam i z hlediska akceschopnosti. Rozhodl o vytvoření sil rychlé reakce (NATO Response Force - NRF). Členské státy měly vytvořit sbor vysoce akceschopných, technicky dobře vybavených a vycvičených jednotek. Ačkoli summit předpokládal výstavbu sboru v síle 21 000 mužů, již v září 2004 vedení NATO oznámilo počáteční stav 17 000 vojáků a o dva roky později dosáhly síly rychlé reakce již 25 000 mužů. Síly rychlé reakce se později osvědčily v obou následných rozsáhlých operacích v Iráku a Afghánistánu.

Pražský summit se stal významným mezníkem ve vývoji Severoatlantické aliance. Pomohl integrovat do aliančních struktur většinu bývalých členů Varšavské smlouvy. Tím zabránil vytvoření mocenského vakua ve střední a východní Evropě a přispěl tak k vojensko-politické stabilizaci tohoto prostoru. Zároveň byl důležitým předělem, díky iniciativě PCC, v dalším vývoji NATO, které je i v dnešní době schopno reagovat na složitý a mnohdy značně nepřehledný vývoj ve světě.

Jan Šach