Takhle se střílelo za časů, kdy se lámaly epochy

Takhle se střílelo za časů, kdy se lámaly epochy

10. 04. 2013

Střelný prach byl jednou z látek, která významných způsobem ovlivnila historii lidstva. Jakým způsobem byl využíván v době, kdy končil středověk a přicházel novověk a především: jakým vývojem prošly v této době palné zbraně? To zkoumá studie, která vznikla na půdě Vojenského historického ústavu Praha.

 

Práce Jana Biedermana vyšla v novém čísle 1/2013 čtvrtletníku Historie a vojenství, který vydává VHÚ. Text nese název„Kule, sanytr, dílo ohnivé a šípy“ a tento titulek také příhodně evokuje předmětnou dobu. Patnácté a šestnácté století je časem velkých zámořských objevů i velkých společenských změn. Termín „sanytr“ přitom označuje základní látku nezbytnou k výrobě střelného prachu – jedná se o dusičnan draselný, který je dodnes součástí mnoha pyrotechnických výrobků.

„První palné zbraně máme bezpečně doložené před polovinou 14. století a v následujících desetiletích druhé poloviny století začal jejich význam i užívání pomalu, avšak o to jistěji narůstat,“ píše hned na úvod svého textu Jan Biederman. „Logickým důsledkem tohoto vývoje byl v pozdním středověku 15. století stav, kdy pach střelného prachu představoval běžnou kulisu mnoha bojových střetů a při obléhacích bojích byl fakticky všudypřítomný.“

Autor dále pokračuje: „Jednou z méně známých kapitol historie vojenství té doby představuje střelivo a jeho vývoj. Invence puškařů a dělostřelců 15. a počátku 16. století se přitom nespokojila pouze s kamennými a olověnými koulemi, ale šla dále. Jejím přičiněním spatřily světlo světa druhy projektilů, o jejichž existenci by vzhledem ke kontextu doby pochyboval nejen mnohý laik, ale i odborník.“

 

Kartáče i ježci

Ačkoli za klasické jsou považovány kulové projektily, Biederman nejprve popisuje střelivo typově starší, tedy šípy. Šípovité střely měly již ve středověku tradici užívání v souvislosti s lukem a kuší stejně jako s metacími stroji, které byly dědici antického válečného umění.

Pokud jde o projektily ve formě koule, Biederman soudí: „Jako materiál byl volen pokud možno dobře opracovatelný nerost, jehož výběr ovlivňovala také geografická poloha výrobce. Můžeme-li totiž za jakýsi standardní materiál pro české země či Polsko považovat pískovec, pak ve frankofonních oblastech západní Evropy narazíme na hojné záznamy o koulích z mramoru.“ Vedle kamenných byly souběžně používány projektily kovové, které také postupem času převládly. Pro osobní palné zbraně – ručnice, píšťaly, hákovnice – se prvořadými staly olověné projektily.

Už v 15. a 16. století existovala poměrně pestrá škála munice dvou hlavních okruhů: lze je dělit na projektily zápalné a k ničení živé síly. Zápalné střelivo mělo již starší tradici a jeho přenesení na palné zbraně bylo logické. Vzalo na sebe podobu nábojů ve tvaru koule, nebo šípovitých střel. Pokud jde o ničení živé síly, tak Biederman například uvádí, že již v první polovině 15. století měli dělostřelci k dispozici munici, která velice připomíná tzv. „kartáče“, používané novověkým dělostřelectvem. „Jednalo se o dvě možná konstrukční řešení. V prvním případě šlo o menší kameny, slepené do výsledného tvaru koule pomocí směsi jílu a pryskyřice. Síla prachové nálože při výstřelu takovouto směs snadno roztrhala, takže z hlavně poté vyletěl déšť kamenů, připomínající krupobití.“

Druhé řešení představoval železný šrot, nabitý na kus plechu, který byl umístěn na dřevěnou zátku na náloži v hlavni. Efekt při výstřelu byl značný - autor středověkého pramene prý s jistou dávkou cynismu použil označení „ježek“.

 

Střelba z desítek metrů

Jaká byla efektivita nejrůznější munice té doby? Účinky střelby a dělostřelby byly ve středověku a na počátku raného novověku značně proměnlivé a závislé na kombinaci několika faktorů.

„Byl to především druh a kvalita střelného prachu v souvislosti se zvolenými zbraněmi,“ píše Biederman. „Prachaři se naučili připravovat střelný prach v závislosti na tom, k jakému účelu měl být použit. V nejjednodušší podobě byl prach odstupňován podle síly do tří skupin jako prach „malý“, „trochu silnější“ a „ještě silnější“. Cíl této diferenciace byl prostý, totiž umožnit dostatečně efektivní výstřel z dané zbraně, aniž by hrozilo její poškození… Pro samotné odpalování se pak připravoval zvláště kvalitní a jemný prach.“

Efekt použité munice byl také silně ovlivněn vzdáleností a vhodností palebného postavení vůči cíli. Při boji v poli byla děla umisťována na jednu konkrétní pozici a zaštítěna polními opevňovacím prvky, pokud nebyla přímo součástí např. vozové hradby.

Oproti dnešním představám však boj probíhal i v případě použití palných zbraní hodně zblízka. „Pěšáci s ručnicemi vedli palbu na vzdálenost v řádu nanejvýše desítek metrů a většinou z postavení, které jim poskytovalo určitou ochranu nebo umožňovalo rychlý ústup do bezpečí při nabíjení nebo hrozbě útoku nepřátelských, zejména jízdních oddílů. Houfy střelců z ručnic se proto nacházely pod ochranou vhodného terénního prvku, polního opevnění či vozové hradby, v postavení mimo ně pak v blízkosti pěšáků s pavézami či dřevcovými zbraněmi, kteří jim v kritickém okamžiku mohli poskytnout ochranu.“

Maximální účinný dostřel lehkých a středních děl mohl dosáhnout přibližně hranice 300 metrů, u těžkých obléhacích děl se mohl přiblížit až k linii 500 metrů. Při instalování děl však byla vyvíjena snaha o co nejbližší a zároveň pokud možno nejbezpečnější umístění vůči předpokládanému cíli. Ideál v tomto případě představovala vzdálenost kolem 100 metrů a méně, která umožňovala také účinnou podporu palbou ručnic.

Účinek palby vůči živým cílům byl různý, závisel na kvalitě zbroje, kterou „cíl“ disponoval. V případě koní lehké jízdy a u polotěžkých jezdců byla zbroj nulová, také, u koní těžké jízdy byla závislá na bohatství majitele.

„U lidí můžeme brát v potaz tzv. vycpávanice, prošívanice, kroužkovou brň, plátové vesty a brigantiny a plátové zbroje či jejich součásti,“ uvádí Biederman. „Ochranné odění včetně těch nejjednodušších druhů bylo schopné zabránit průniku projektilů z ručních zbraní přímo do těla nositele. Otázkou však zůstává, jak se v takovém případě na zasaženém projevil případný šok z nárazu či jiné efekty, jakými mohly být například odražené plíce. V případě, že střela pronikla do těla, záleželo především na ráži, místu zásahu a případně na zručnosti felčara, který se raněného pokoušel zachránit.“

Dělové náboje připomínající „kartáče“ byly velmi ničivé vůči koním i pěšákům. Pěšáci prakticky nikdy nepoužívali ochranné odění na celé ploše těla, volili je podle svých možností a zařazení ve vojsku. Přinejmenším nohy a obličej či jeho část zůstávaly většinou nechráněné. Proti dělovým koulím včetně menších ráží se pak nedalo s ochranným efektem zbroje téměř počítat.

 

Útoky na opevnění

V případech palby na opevněné objekty měla hlavní slovo děla a ručním zbraním náležela jen podpůrná úloha. Šlo o děla všech typů – menší (tarasnice), střední (houfnice) a velká (bombarda). Děla menší a střední ráže měla vůči kamenným fortifikačním prvkům účinek malý nebo vůbec žádný, byla však schopná účinně ničit dřevěné součásti opevnění, např. podsebití, ohrožovat obránce a poškozovat vnitřní zástavbu objektů, domy a střechy. K tomuto účelu posloužily dobře kamenné, případně železné koule.

Děla těchto dvou skupiny se také dobře hodila pro nasazení zápalných projektilů, tedy šípovitých střel a „ohnivých koulí“. Přímá likvidace fortifikací pak představovala úkol pro těžká obléhací děla, bombardy, které k tomuto účelu využívaly kamenné koule.

Těžké poškození opevnění či dokonce průlom s pomocí děl měl silný vliv na bojovou morálku obránců a zpravidla představoval zlom v obléhání. Biederman píše: „Další vývoj závisel na postoji obléhatelů vůči obráncům. Poměrně běžnou praxí po průlomu byla výzva ke kapitulaci či vyčkání na nabídku kapitulace od obránců samých, kteří pak bývali zcela nebo z větší části ušetřeni. Pokud však útočníci z konkrétního důvodu nemínili brát obránce na milost, následovala zpravidla zteč a po úspěšném dobytí fyzická likvidace všech osob uvnitř objektu.“

Dělostřelectvo pozdního středověku a nastupujícího raného novověku bylo teoreticky schopné dobýt jakékoli soudobé opevnění. V praxi záleželo nejen na kvalitě a množství dělostřeleckého materiálu obléhatelů, ale také na výzbroji obránců, kvalitě fortifikací, a rovněž i na terénních podmínkách. V přímé návaznosti na rozvoj palných zbraní docházelo k úpravám opevnění, které měly umožnit využití palných zbraní i k obraně. Kromě střílen pro ruční zbraně, hákovnice a hradebnice se začaly budovat také dělové bašty, respektive střílny pro děla malých a středních ráží.

Jednoznačná snaha oddálit obléhatele od vnitřního opevnění a od objektu jako takového přenesla těžiště palebných pozic obránců na vnější či předsunutá opevnění. V případě měst šlo zejména o přesun palebných postavení na vnější, parkánovou zeď nebo na vnější zeď před příkopem. U hradů závisely podobné úpravy na terénní dispozici.

 

Pestrý repertoár

V závěru své práce Jan Biederman uvádí: „Při ohlédnutí zpět do nejstarší historie onoho pomyslného muničního repertoáru se nelze než podivovat nad jeho pestrostí…“ Munice během necelých dvou staletí praktického užívání střelného prachu prošla progresivním vývojem a již 15. století nabízelo střelcům a dělostřelcům pestrou škálu jejích různých druhů, určenou pro konkrétní účely. „Jestliže ve druhé polovině 14. století nacházely těžší palné zbraně cestu do arzenálu techniky určené k dobývání i obraně opevnění, pak přinejmenším od posledních desetiletí téhož století začaly ve větším měřítku postupně obohacovat arzenál osobních zbraní střelců.“

 

Celý text Jana Biedermana „Kule, sanytr, dílo ohnivé a šípy“ naleznete v čtvrtletníku Historie a vojenství číslo 1/2013. Časopis vydává Vojenský historický ústav Praha. Výtisky je možné koupit v běžných prodejních sítích, případně přímo ve VHÚ – v Armádním muzeu Žižkov.

 

Aktuálně



Úskalí národnostních vztahů v meziválečném Československu. Kauza takzvaného Machníkova výnosu z roku 1936

Úskalí národnostních vztahů v meziválečném Československu. Kauza takzvaného Machníkova výnosu z roku 1936

17. 02. 2025
Snaha československé vlády o účinnou ochranu utajovaných skutečností se setkala s nežádoucím ohlasem…
Prohlédněte si práci našich restaurátorů. Rubrika Z restaurátorských dílen opět ožívá

Prohlédněte si práci našich restaurátorů. Rubrika Z restaurátorských dílen opět ožívá

14. 02. 2025
Posláním Vojenského historického ústavu Praha je soustavně a cílevědomě shromažďovat písemné a…
Nejtragičtější americký nálet na Prahu se uskutečnil před 80 lety - 14. února 1945

Nejtragičtější americký nálet na Prahu se uskutečnil před 80 lety - 14. února 1945

13. 02. 2025
Za 2. světové války se česká metropole stala terčem leteckého bombardování několikrát,…
Pořad ČT Fokus Václava Moravce se vysílal z Armádního muzea Žižkov, mluvilo se o válce i globální tísni

Pořad ČT Fokus Václava Moravce se vysílal z Armádního muzea Žižkov, mluvilo se o válce i globální tísni

12. 02. 2025
Prostorné atrium Armádního muzea Žižkov, jehož rekonstrukce získala hned několik významných architektonických…
Měřicí hlava pomáhala zdokonalit tvar vrtulových listů

Měřicí hlava pomáhala zdokonalit tvar vrtulových listů

12. 02. 2025
Třetí díl seriálu Poklady z depozitáře na webu iDNES.cz, který mapuje méně…