Všechno nebo nic – německá jarní ofenziva v roce 1918

Nejen příroda se jarem probouzí. Ve válečných konfliktech s nástupem tohoto ročního období ožívá s příhodnějším počasím i bojová činnost na frontách. Ve vleklých válkách se k jarním měsícům často upínají naděje, že úspěšná ofenzíva, na jejíž přípravu měla armáda čas v době zimního operačního útlumu, přinese konečně rozuzlení. V jaké situaci zastihlo čtvrté válečné jaro císařské Německo? Co si slibovalo od své ofenzivy a čeho nakonec dosáhlo? O tom blíže na následujících řádcích.

Příměří s Ruskem uzavřené na sklonku roku 1917 umožnilo německému Nejvyššímu vojenskému velení přesunout z východu na západ velké množství sil, a tak si na západní frontě v prvních měsících roku 1918 vytvořit jedinečné podmínky pro útok. Tato výhoda však měla trvat jen do doby, než do Evropy připluje dostatek amerických vojáků, protože strategická převaha dohodových spojenců byla jinak drtivá. Německo hrálo o čas, aby co nejdříve využilo jedinečné situace a udeřilo, zatímco Dohoda mohla na západní frontě počátkem roku pomýšlet jen na obranu a čekat na kýžené posily z USA.

Německé armádní špičky k přípravě ofenzivy přistoupily velmi důsledně, systematicky a prakticky vše jí podřídily. Uvědomovaly si, že stojí před svým posledním pokusem. Před jarní ofenzivou prošly všechny německé jednotky, jež na západní frontě přivykly poziční obranné válce, výcvikem taktiky útočného boje, která se osvědčila při průlomu u Caporetta na podzim 1917 i při dobytí Rigy v pozdním létě téhož roku. Tzv. infiltrační taktika kladla vysoké nároky na součinnost pěchoty a dělostřelectva. Pro úspěch bylo rozhodující, aby útočící úderné oddíly postupovaly těsně za pohyblivou palebnou přehradou – Feuerwalze (doslova „ohnivým válcem“) – vlastního dělostřelectva.

Pod krycím názvem Michael zahájila německá armáda 21. března 1918 hlavní útok na frontovém úseku mezi Arrasem a La Fére. Jeho záměrem bylo vrazit klín mezi francouzské a britské armády, Brity zatlačit k Lamanšskému průlivu a vyřadit je z války. Během čtrnácti dnů se sice německým divizím podařilo probít britskými obrannými postaveními až do hloubky 60 kilometrů, ale zamýšleného cíle nedosáhly. Jejich postup 4. dubna zastavily společné britsko-francouzské zálohy.

Mezi 9.–29. dubnem Němci útočili ve Flandrech na řece Lys, ale i zde byl zpočátku slibný průnik zastaven. Ubíhající čas neúprosně snižoval německé vyhlídky na úspěch, a proto už koncem května přišel další úder, tentokrát proti francouzskému úseku na řece Aisne mezi městy Soissons a Remeší. Po několika dnech německé jednotky dosáhly řeky Marny a na několika místech ji překročily, avšak ani tento zprvu nadějný pokus nedošel dál než 60 kilometrů od výchozích postavení. Čtvrtý nápor v řadě, jenž 9. června mířil mezi Noyon a Montdidier, zaznamenal jen omezený úspěch a po několika dnech uvízl ve francouzské obraně.

Už v polovině roku 1918 bylo jasné, že Němci svoji sázku na jedinou a poslední kartu prohráli. Území, které do té doby dobyli, jim nepřineslo žádný strategický užitek, naopak trojice výrazných výběžků prodloužila frontu a do budoucna jen zkomplikovala její obranu. Poslední z celé sekvence německých útoků se uskutečnil na Marně a v Champagni v polovině července. Cílem bylo zmocnit se Remeše jako významného železničního uzlu, a tak zlepšit složitou dopravní situaci v týlu německých armád, jenže útok po třech dnech ztroskotal.

Poslední německý nápor si vyžádal obrovské ztráty na obou stranách. Dohoda přišla odhadem o 580 tisíc padlých, zemřelých, raněných a nezvěstných. Německo sice vykázalo ztráty přibližně o sto tisíc nižší, ale už nebylo schopno je nijak nahradit – na rozdíl od Dohody. Ta v červenci dosáhla opět početní převahy a okamžitě se vrhla do protiútoku.

Tomáš Kykal