Zákopové dělostřelectvo za první světové války. 2. část

Zákopové dělostřelectvo za první světové války. 2. část

05. 01. 2019

Přinášíme vám druhou část textu, který se věnuje vývoji zákopového dělostřelectva v období první světové války. Jádrem tohoto článku je historie a rozvoj minometu jako typické zbraně, která ve válečném dění let 1914-1918 sehrála významnou úlohu. Autorem textu je Jan Fedosejev, kurátor sbírky dělostřeleckých zbraní a materiálu Vojenského historického ústavu Praha.

 

Minomet, nazývaný v různých armádách někdy také bombomet, metač min, vrhač pum apod., byl typický produkt zákopového vedení boje. Je to dělostřelecká palná zbraň střílející miny (bomby, granáty) strmou drahou, která se objevuje na válčištích již na počátku 20. století. Miny byly buďto stejné ráže jako hlaveň, nebo mohly být i mnohonásobně větší ráže. Takovýmto minometům se pak říkalo nadkaliberní.

Poprvé se minomet objevil v rusko-japonské válce (1904-1905) jako zbraň zkonstruovaná z nouze při obraně ruského přístavu Port Artur, kdy ruští obránci použili hlavně 47mm lodních kanonů Hotchkiss. Ty instalovali na lafety čínských polních děl a stříleli z nich vrchní skupinou úhlů 11,5 kg těžké miny.

K vývoji a výrobě minometů přistoupilo na sklonku prvního desetiletí 20. století jako první Německo, které rusko-japonský konflikt se zájmem sledovalo a hodně se z něj také poučilo. Na počátku první světové války mělo Německo jako jediné tuto zbraň hromadně ve výzbroji, a to 44 kusů těžkých minometů ráže 25 cm (25 cm Schwerer Minenwerfer) a 116 středních minometů ráže 17 cm (17 cm Mittlerer Minenwerfer). V roce 1914 pak zavedlo lehký minomet ráže 7,58 cm (7.58 cm Minenwerfer).

Vůbec prvním oficiálně zavedeným zákopovým minometem byl však tzv. „Bombenkanone“ ráže 5,3 cm, vyvinutý v roce 1909 německou společností Friedrich Krupp AG. V palebné pozici vážil 480 kg a střílel 85 kg těžkou nadkaliberní minu (bombu) do vzdálenosti 300 metrů.

 

Rakouské minomety

V rakousko-uherské monarchii se ještě před válkou zabývala vývojem a výrobou minometů plzeňská Škodovka, která v roce 1908 přichází s prvním vlastním minometem ráže 32 cm. Vážil 370 kg a střílel 55 kg těžkou minu. Zbraň prošla zkouškami, avšak do výzbroje zavedena nebyla.

Plzeňská Skodawerke pak nabídla Technické vojenské správě ve Vídni další prototypy, ale ani ty zavedeny nebyly. Většina států před válkou minometům všeobecně velkou pozornost nevěnovala a jejich případné použití se uvažovalo spíše při obraně pevností.

Vše se změnilo v okamžiku, kdy se válka stala poziční. Pěchota v zákopech potřebovala k ničení nepřítele v přímém dotyku zbraň, která by byla schopna dopravit minu do větší vzdálenosti, než dohodil pěšák ruční granát. Nyní se hodila k postřelování nepřátelských pozic děla s krátkou hlavní, která střílela strmou drahou tříštivé granáty na malou vzdálenost. Německému velení, které zavedlo minomety již před válkou, se potvrdila správnost tohoto rozhodnutí a začalo je dodávat na frontu ve velkém množství.

Ostatní státy na tuto situaci zprvu reagovaly různými improvizovanými minomety a vrhači pum, ale postupně začnou vyrábět vlastní typy a hromadně je zavádět. Často je ovšem vzájemně napodobovaly. Palba z minometů se pak rychle stala skutečným postrachem nepřátelských zákopů a tato zbraň, která nebyla do roku 1914 většinou armád uznávána, se nyní dočkala všeobecného respektu a uplatnění.

Taktické možnosti a technické řešení se ovšem na bojištích a v továrnách teprve hledaly. Zpočátku šlo o jednoduché, někdy improvizované zbraně, které si vojáci v zákopech vyráběli sami z dostupných materiálů. Velení armád si však rychle uvědomilo význam této zbraně. Na zbrojní průmysl byl kladen další požadavek na hromadnou výrobu a dodávku profesionálně navržených minometů.

Mezi prvními oficiálně zavedenými minomety v rakousko-uherské armádě byl 9cm minomet vzor 14 (9 cm Minenwerfer M 14). Již v počátečním období války vrchní velení rakousko-uherské armády zjistilo, že ruská armáda už touto zbraní disponuje, a začalo vznášet požadavky na Technickou vojenskou správu ve Vídni. Ta přichází ke konci roku 1914 s tímto narychlo navrženým lehkým minometem.

Zbraň měla bohužel velké množství nevýhod. Po vypálení miny vznikal silný dým, který prozrazoval polohu minometu, munice často selhávala a hlaveň se musela po každém výstřelu pro znovunabytí sklopit a znovu zamířit. Hledala se nová řešení a postupem času se tyto zbraně modernizovaly a zdokonalovaly. Byla to ovšem dlouhá cesta. Například nedostatky již zmíněného lehkého minometu vzor 14 byly odstraněny až v roce 1916, kdy se na frontu začala dodávat modernizovaná verze. A ani ta nesplnila očekávání vojáků. Rakousko-uherská armáda tak převzala od německé lehký minomet systému Lanz, který používal pro odpalování min místo klasického střelného prachu bezdýmný prach. Minomet se pak začal hromadně dodávat na frontu až v dubnu 1917.

Velkou výhodou minometů byla jejich poměrně nenáročná konstrukce, a tím i nízké výrobní náklady. Protože hlavní zbrojní průmysl byl plně zaneprázdněn výrobou a vývojem klasického dělostřeleckého materiálu, zadávala se výroba minometů i menším společnostem, kterým bylo blízké strojírenství a zpracování kovů.

V rámci rakousko-uherské monarchie se konstrukcí a výrobou minometů zabývaly především Böhlerovy závody ve Vídni, Škodovy závody v Plzni nebo brněnská společnost „Ignaz Storek, ocelárna, slévárna měkké litiny a železa“. A tak od roku 1915 přicházely na frontu různé typy minometů různých ráží. Jako nejznámější lze uvést 22,5cm minomet vzor 15 soustavy Böhler, škodovácký 14cm minomet vzor 15, škodovácký 26cm těžký minomet vzor 17 nebo nadkaliberní minomet firmy Storek vzor 15, který si pro svou jednoduchost a nízkou hmotnost získal u vojáků velkou oblibu. Kromě vlastních druhů zavedla Rakousko-uherská armáda do své výzbroje také některé minomety německé firmy Erhardt (Rheinische Metallwarenfabrik), na jejichž výrobu získala licenci.

 

Pneumatické minomety

I přes zavádění oficiálních vzorů pokračovali vojáci v zákopech se sestavováním vlastních improvizovaných prostředků. Především proto, že zbrojní průmysl nebyl schopen naplnit požadavky armády a dodávat tyto minomety v takovém množství za krátkou dobu.

Velkou nevýhodou standardních minometů byl záblesk, dým a hluk, které vznikaly při výstřelu. To prozrazovalo polohu zbraně a nepřítel tak mohl vést okamžitou odvetnou palbu. Hledaly se proto i jiné způsoby odpalu.

Pomineme-li různé mechanické vrhače bomb a granátů, odpalovaly se miny z minometů také pneumaticky pomocí stlačeného vzduchu. Do hlavně byla vložena nejprve střela a následně se do ní co nejrychleji vpustil stlačený vzduch ze zásobníku tlakové nádoby.

Německo i Rakousko-Uhersko se konstrukcí pneumatických minometů poměrně hodně zabývaly. Německá armáda přišla s prvními pozitivními výsledky již v květnu 1915, kdy společnost Ehrhardt & Sehmer představila 10,5cm pneumatický minomet německému ministrovy války. V červenci téhož roku byl německou společností Maschinenfabrik Esslingen představen 15cm pneumatický zákopový minomet M. E. Oba typy byly zavedeny do výzbroje a používány německou i rakousko-uherskou armádou. Následovaly další typy včetně různých modifikací.

V Rakousko-Uhersku to byl 8cm lehký pneumatický minomet vzor 15 (8cm Luftminenwerfer M 15), zkonstruovaný v dílnách 58. pěší divize a později sériově vyráběný firmou Vereinigte Elektrische Maschinen AG v Budapešti. Dále střední 12cm pneumatický minomet vzor 16 (12cm Luftminenwerfer M 16), kterého se vyrobilo přes tisíc kusů a stal se tak nejrozšířenějším typem svého druhu v rakousko-uherské armádě. Minomet vykazoval velmi dobré vlastnosti, dostřelil 800 m, vážil kolem 250 kg a jeho obsluhu tvořili tři muži. Výrobou tohoto minometu se zabývaly také brněnské firmy jako Brand & L´Huillier nebo Královopolská strojírna (Brünn-Königsfelder Maschinenfabrik Lederer & Porges). V Brně se také vyráběl i těžký pneumatický minomet ráže 20cm, vzor 16 (20cm Luftminenwerfer M 16). Německé a rakousko-uherské pneumatické zákopové minomety nebyly samozřejmě jediné zbraně tohoto typu, které se objevily na bojištích první světové války. Italové, Francouzi i Britové přicházeli se svými vlastními modely. Vzduchové minomety rozšířily už tak pestrou řadu typů této zbraně.

 

Jak minomety členit

Nemalá diskuze vyvstala kolem organizačního začlenění minometů. Například rakousko-uherské vrchní velení si sice rychle uvědomilo, že minomety budou hrát v právě probíhající válce důležitou roli, avšak dlouho řešilo, jaký druh vojska bude mít tuto zbraň ve výzbroji a jak ji organizačně začlenit. Nová zbraň se totiž používala k ničení nepřátelských zákopů, což spadalo do kompetence ženistů (sapérů). Způsob, jakým to dělala, byl však blízký dělostřelectvu. Zároveň to měla být zbraň na podporu pěchoty a v jejich řadách měla být nasazena.

Tento oříšek zaměstnával rakousko-uherské velení hodně dlouhou dobu. Teprve v roce 1916, když už zbrojní průmysl dodával širokou paletu této zbraně a ve velkém množství, rozhodlo vrchní velení o strukturalizaci minometů do tří skupin podle ráže a určení:

• lehké minomety o ráži 8-10,5 cm byly začleněny přímo do pěších pluků (regimentů) a plnily úkoly v jejich prospěch,

• střední minomety s ráží 12-15 cm byly součástí polního dělostřelectva,

• těžké, jejichž ráže byla 20 cm a více, pak byly začleňovány k polnímu i pevnostnímu dělostřelectvu.

Úkoly, které dělostřelci každodenně plnili, byly rozmanité, složité a nebezpečné. Dokonce i otravné látky byly na nepřátelské pozice vrhány pomocí dělostřelby. Po náležitém zdokonalení se postřelování chemickými granáty ukázalo jako mnohem účinnější než obyčejný plynový útok z lahví. Dost často se k těmto úkolům používalo právě minometů.

Brněnská Storkova strojírna, kde vznikla řada minometů zcela původní konstrukce, přišla v roce 1917 s 50cm minometem, který měl střílet především miny obsahující otravný plyn. Jediný vyrobený prototyp byl v letech 1917 až 1918 zkoušen rakouskou i německou armádou na střelnici ve Steinfeldu a v Husovicích u Brna. Zavedení do výzbroje se však nedočkal. Náboj o váze 270 kg byl jeřábem spouštěn do výklopného závěru minometu. Dnes je tato unikátní zbraň součástí sbírky VHÚ Praha a lze ji spatřit ve Vojenském technickém muzeu v Lešanech.

Ve sbírce VHÚ Praha se nachází nemalé množství minometů z dob Velké války. Devíticentimetrový francouzský minomet Aasen, ruský minomet G. R. (Germano-Russkij), a především dělostřelecký materiál rakousko-uherské provenience, zejména prototypy pocházejíc ze Škodových závodů v Plzni nebo od firmy Storek v Brně. To vše dokazuje, jaký význam byl této zbrani přikládán a jak usilovně se hledala správná cesta.

Na rozdíl od zákopových kanonů, jejichž význam po skončení první světové války upadal, se minomety osvědčily jako zbraň vhodná pro zákopový i manévrový boj. Po válce si je všechny armády nechaly ve své výzbroji a nadále je zdokonalovaly. Jejich význam se pak potvrdil i ve válkách nadcházejících a jejich místo ve výzbroji současných armád je i dnes stále neotřesitelné.

 

Vrhače granátů

Zákopová válka sebou ve velkém měřítku přinesla kromě zákopových kanonů a minometů i zbraň, která je neoddělitelně spjata s ručními granáty. Ty byly hojně používány již v 16. století, ale jejich uplatnění s příchodem dělostřelectva postupně ztrácelo na významu.

V moderním boji byly granáty ve větším množství použity za rusko-japonské války (1904-1905). Při obléhání pevnosti Port Arthur po sobě vojáci obou stran vrhali granáty ať už oficiálně zavedené, nebo improvizovaně vyráběné ze starých plechovek a prázdných nábojnic. Účinnost granátů v zákopovém boji neunikla evropským armádním činitelům, kteří tento konflikt sledovali. A byli to opět Němci, kteří se z tohoto konfliktu poučili. Do první světové války vstoupili vybaveni desítkami tisíc ručních granátů, které se hodily ve chvíli, kdy fronta ustrnula a válka se stala zákopovou.

Hromadné zavádění ručních granátů s sebou přineslo otázku jejich vrhání na nepřítele. Vzdálenost, na kterou mohly být vrženy, záležela na síle a schopnosti vojáka, který granát házel. Za účelem zvýšení jejich dosahu pak přicházejí na scénu jako produkt zákopové války různé mechanické vrhače granátů. Zprvu, tak jako u minometů, se objevovaly různé improvizované vrhače, katapulty, nebo dokonce kuše, které si vojáci v zákopech dovedli sami vyrobit z dostupných materiálů.

Od roku 1915 se pak většina armád pokoušela zavést některé standardizované typy. V Rakousko-Uhersku se touto otázkou zabývala mimo jiné i Technická vojenská správa, která v roce 1915 podrobila vojenským zkouškám vrhač granátů společnosti Simon, Bühler a Baumann (SBB) z Frankfurtu. Ten sice zcela nenaplnil její očekávání, především co se týče přesnosti, protože si však uvědomovala potřebu takovéto zbraně, dala svolení k jeho zavedení. Nesl název Vrhač granátů SBB vzor 15 (M 15 SBB Handgranaten-Wurfmaschine).

Následující rok pak Technická vojenská správa otestovala rychlopalný vrhač granátů, který navrhl nadporučík Bauart Rodeck. Koncem roku 1917 jej pak zavedla pod názvem Rychlopalný vrhač granátů typ Rodeck (Handgranaten-Schnellwerfer Bauart Rodeck). Také u ostatních armád se objevovaly podobné vrhače. Jejich roli však postupně přebíraly lehké minomety. Tyto zbraně jsou nicméně ukázkou lidské vynalézavosti a schopnosti improvizovat i v těch nejhorších podmínkách.

Jan Fedosejev

 

Aktuálně



Zahraniční studenty nadchly expozice Armádního muzea Žižkov

Zahraniční studenty nadchly expozice Armádního muzea Žižkov

27. 03. 2024
Jaké změny s sebou přináší války? Na tuto otázku hledali odpověď středoškoláci…
Velký útěk, kterého se zúčastnili i tři Čechoslováci, se uskutečnil před 80 lety

Velký útěk, kterého se zúčastnili i tři Čechoslováci, se uskutečnil před 80 lety

25. 03. 2024
Největší útěk z německých zajateckých táborů se uskutečnil před osmdesáti lety. V…
Březen 1945 – vznik třetího tankového praporu Čs. samostatné obrněné brigády

Březen 1945 – vznik třetího tankového praporu Čs. samostatné obrněné brigády

22. 03. 2024
Když na přelomu let 1942/1943 rozhodovaly naše vojenské autority v Londýně o dalším…
Němá barikáda – 7. vycházka z cyklu Místa bojů Pražského povstání

Němá barikáda – 7. vycházka z cyklu Místa bojů Pražského povstání

20. 03. 2024
Most Barikádníků zpopularizovala povídka Jana Drdy Němá barikáda. Přestože v ní spisovatel…
Poslední rozloučení s nejstarším čs. válečným veteránem Ervínem Hoidou

Poslední rozloučení s nejstarším čs. válečným veteránem Ervínem Hoidou

17. 03. 2024
V pátek 15. března 2024 se na hřbitově v Landicanu za účasti představitelů…