Legionářská polní pošta začínala v Rusku ve vagónech na uhlí a obilí

Po těžkých bojích československých legionářů s bolševiky a jejich senzačním obsazení magistrály bylo rozhodnuto, že čs. armádní sbor zůstane na území Ruska, kde se stane předvojem případné intervence Dohodových států a soustředí kolem sebe síly protibolševického odporu. Před Odbočkou Čs. národní rady v Rusku tak stál nelehký úkol v rozvráceném Rusku zbudovat funkční zázemí, bez něhož se žádná armáda nemohla obejít. Jednou z výzev se stalo zřízení funkční polní pošty, která začala fungovat v září 1918. Pro svou spolehlivost ji později začaly používat i další spojenecké jednotky v Rusku.

Ještě během svého působení na Ukrajině čs. legiím, jakožto součásti ruské armády, obstarávala vnější styk se světem ruská polní pošta. To se změnilo po rozvratu ruské armády, kdy prakticky došlo k  odříznutí ruských legií od zásobování, a zejména po bolševické revoluci, kdy byly čs. jednotky prohlášeny za součást dohodových armád a počítalo se s jejich transportem na západní frontu do Francie.

Pošta mezi jednotlivými částmi sboru nebyla zřízena ani během ústupu z Ukrajiny a prvních bojů s bolševiky. Její funkci zastávali kurýři mezi jednotlivými útvary. Po rozhodnutí o setrvání legií v Rusku se však situace změnila a již vzhledem k množství tištěného materiálu, který produkoval Informačně osvětový odbor OČsNR na Rusi, se začalo uvažovat o zřízení vlastní pošty, aby zajistila jejich distribuci mezi jednotky.

Nutnost improvizace

S prvními přípravami bylo započato již během léta 1918, když byl její organizací pověřen dobrovolec a bývalý poštmistr Antonín Novotný. Návrh, který vypracoval, se opíral o poštovní úřady, které by byly zřízeny v jednotlivých stanicích a mezi nimiž zajišťovaly spojení ambulantní vagony. Ty by se dle potřeby zařazovaly do různých vlakových souprav.

Správa polní pošty byla umístěna v Čeljabinsku, kde se v té době nalézal velitel a štáb čs. vojsk. Zde se také začalo s jejím budováním, které od počátku provázelo mnoho těžkostí související s všeobecným nedostatkem v občanskou válkou rozvráceném Rusku. Chyběly vyhovující vagóny, razítka, kancelářské potřeby i odpovídající personál. Bylo proto nutné v mnohém improvizovat.

Za „sídla“ úřadů byly určeny vagony odstavené na nádraží, které si navíc museli přednostové jednotlivých úřadů opatřit za pomoci čs. velitelů stanic svépomocí (výjimku představoval poštovní úřad v Jekatěrinburku, který sídlil u budovy Odbočky ČSNR na Rusi). Ambulantní vlaky pak byly zpočátku zbudované ze starých nákladních vagónů na uhlí a obilí, které bylo nutné nejprve upravit a vybavit vnitřním zařízením. O to se starala narychlo sehnaná skupina skládající se z dobrovolců-tesařů a zajatců, jež si však musela základní nářadí pronajímat (většinou za kořalku) od ruských dělníků. Panoval také nedostatek kancelářského materiálu, místo lamp byly používány svíčky a v ambulantních vlacích mnohdy dokonce louče.

Ani předem proškoleného personálu se zpočátku nedostávalo, neboť předválečných poštovních zřízenců bylo málo. Velkou část z poštovních zřízenců proto tvořili dobrovolci, kteří byli zdravotní komisí uznáni za neschopné služby v poli a byli určeni jen k lehčím úkolům. Museli proto nejprve projít intenzivním „poštovním“ kurzem, aby byli schopni vykonávat alespoň základní poštovní službu.

Přes všechny těžkosti práce postupovaly kupředu a brzy se podařilo otevřít prvních 7 polních poštovních úřadů v Čeljabinsku, Samaře, Omsku, Krasnojarsku, Syzrani, Jekatěrinburku a Irkutsku. Ze Syzraně, Jekatěrinburku a Irkutsku pak bylo zajišťováno poselné spojení s bojišti u Kazaně, severní frontou a s Čitou na východě. Mezi poštovními úřady pak začaly od 16. září jezdit první poštovní ambulance.

Praxe byla taková, že poštovní ambulance odjela nejprve z Čeljabinska na západ, kde po dosažení Syzraně odjížděla zpět na východ, dosáhla opět Čeljabinsku a odtud byla vyslána na východ do Irkutsku. Celá trasa od Syzraně k Irkutsku přitom měřila více než 4 000 km (s navazující poselnou cestou do Čity dokonce více než 5 000 km) a trvala s jednotlivými zastávkami 16 dnů. Mezi Jekatěrinburkem a Čeljabinskem pak poštovní ambulance z důvodu častého přetížení vlakových souprav nejezdila a spojení bylo vykonáváno prostřednictvím poslů, kteří měli ve vlacích vyhrazeno speciální kupé.

Až do Vladivostoku

Postupem času se provoz pošty ustálil a začala zdokonalovat své služby. Došlo k nárůstu personálu a nevyhovující ambulantní vagony byly postupně obměňovány za modernější, které byly vybaveny mj. automatickou brzdou a mohly být zařazovány i do soupravy osobních vlaků. Zároveň byla pošta přidělena ke štábu čs. vojsk pod pravomoc generálního ubytovatele Klecandy.

Již v říjnu 1918 pak byla polní pošta prodloužena až do Vladivostoku a stala se zároveň poštou pro všechny spojenecké jednotky v Rusku. Po prodloužení následně vznikly na linii Čeljabinsk–Vladivostok i další poštovní úřady. Zároveň bylo zanedlouho navázáno poštovní spojení přímo s nově vzniklou republikou. Pošta byla do vlasti dopravována s transporty invalidů, později po navázání poštovního styku též přes Kanadu. První legionářská pošta dorazila do Československa na jaře 1919.

Spolu s posunem fronty a stažením legionářských jednotek byly poštovní úřady na západě postupně rušeny a přesouvány dále na východ. Polní pošta však nezanikla ani při následné evakuaci armádního sboru z Ruska. Na palubách transportů fungovaly jednotlivé expozitury, kterých bylo celkem 16. Až takřka do konce anabáze se tak stala důležitým článkem v legionářské samosprávě poskytujícím spolehlivé spojení mezi čs. vojsky i s okolním světem.

Petr Matějček