Zdeněk Vltavský

Zdeněk Vltavský

16. 03. 2018

Zdeněk Vltavský se narodil jako Zdenko Waldhütter 8. srpna 1894 v Dolním Městě u Lipnice nad Sázavou. Jeho otec byl učitelem – v době Zdenkova narození působil jako ředitel na místní dvoutřídce. Později se otec Zdenko Waldhüttera stal ředitelem školy v Ledči nad Sázavou, kam se rodinou přestěhoval i Zdenko.

 

V Ledči žil Zdenko do svých jedenácti let, poté odešel studovat na Klasické gymnázium v Německém Brodě. Byl nadaný na jazyky a na gymnáziu se naučil německy, latinsky, řecky a francouzsky. Vždy chtěl být vojákem. Zamýšlel po kvintě nastoupit do kadetní školy, ale otec mu doporučil raději složit maturitu a vystudovat práva. Po třech semestrech na Právnické fakultě Univerzity Karlovy však byl odvelen do války, ve stejnokroji rakousko-uherského kadeta.

Dne 1. května 1915 odešel Zdenko Waldhütter do pole s IX. pochodovým praporem zeměbraneckého pluku č. 12. O měsíc později, 6. června 1915 byl raněn. Po vyléčení byl přidělen k XIII. pochodovému praporu a od poloviny července se vrátil na frontu. Podruhé byl raněn 3. listopadu 1915, tentokrát vážněji. Potřetí odejel do pole s 23. pochodovým praporem 17. června 1916, ale již 4. července byl u Kolců zajat ruskou armádou a putoval do zajateckého tábora v Carycinu (dnes Volgograd). V zajetí strávil rok, byl nasazen v zemědělství. Za tuto dobu se naučil rusky, později do jeho jazykové výbavy přibyla ještě angličtina.

V prosinci 1916 se přihlásil do čs. legií a 1. července 1917 nastoupil do důstojnické školy 5. čs. střeleckého pluku v Borispolu. Díky své znalosti francouzštiny byl zařazen k přesunu na francouzskou frontu. Transport 1100 dobrovolníků z 1. čs. záložního praporu a 100 absolventů důstojnické školy pod velením Otakara Husáka vyjel 24. září 1917 z Žitomiru. V Archangelsku se spojil se skupinou dobrovolníků z Rumunska, a do Velké Británie dorazil 29. října. Do Francie vyplul po krátké karanténě 11. listopadu a v přístavu Le Havre se vylodil 12. listopadu 1917.

Od 14. listopadu 1917 byl Zdenko Waldhütter zařazen do 21. čs. střeleckého pluku v Cognacu a od 2. ledna 1918 do 31. března 1918 absolvoval školu pro velitele rot a čet v Saint Maixent. Zde se seznámil s frekventantem téhož kurzu ze sousední třídy, určené pro Francouze, kapitánem Charlesem De Gaullem. V červnu 1918 odejel do pole jako velitel 5. roty 21. pluku. Zúčastnil se nasazení pluku v Alsasku i u Terronu. Do vlasti se vrátil 1. ledna 1919 jako nadporučík. Po několika dnech v Praze odejel, stále jako velitel 5. roty 21. pluku, na Těšínsko, kde byl v bojích proti Polské armádě koncem ledna opět raněn. Hospitalizován byl do 24. května v Praze, poté byl povýšen na kapitána. Chtěl dokončit studia práv, ale nakonec zůstal v souladu se svým dávným přáním v armádě.

Zpočátku sloužil Zdenko Waldhütter ve Znojmě jako pobočník velitele Pěšího pluku 24. V roce 1920 byl přidělen k velitelství 2. divize v Banské Bystrici a Plzni. V roce 1922 absolvoval 2. ročník válečné školy, v prosinci téhož roku byl povýšen do hodnosti štábního kapitána generálního štábu a poté působil jako přednosta II. a III. oddělení štábu 2. divize v Plzni. Dne 24. listopadu 1923 byl přemístěn ke 2. (zpravodajskému) oddělení Hlavního štábu, kde se následujícího roku stal důstojníkem studijní skupiny. Postupně byl povyšován i postupoval ve funkci. V době procesu proti maďarskému špiónu Vojtechu Tukovi v roce 1929 působil jako soudní znalec. Dne 28. listopadu 1930 dosáhl hodnosti podplukovníka generálního štábu a stal se přednostou Studijní skupiny 2. oddělení Hlavního štábu. Od ledna 1931 byl jmenován profesorem na škole politických nauk v Praze pro předmět „Vojenské aktuelní problemy“.

V témže roce byl určen jako vojenský přidělenec do Paříže. Z toho důvodu si 17. října 1931 počeštil své rodné, německy znějící jméno Zdenko Waldhütter podle rodného jména své matky na Zdeněk Vltavský. Od 15. listopadu 1931 nastoupil do Paříže v propůjčené hodnosti plukovníka jako vojenský atašé s akreditací pro Francii, Belgii, Švýcarsko a Velkou Británii. Bohužel, údaje některých publicistů, že se v době svého působení v Paříži stýkal s Charlesem De Gaullem, zůstávají v rovině nepodložených legend. Do vlasti se vrátil 30. září 1935.

Aby mohl být dále povýšen, musel podle pravidel čs. branné moci absolvovat určitou dobu ve funkci velitele vojskového tělesa. V letech 1935–1939 proto sloužil nejprve zástupce jako velitele a poté jako velitel Pluku útočné vozby 1 v Milovicích. Své zařazení bral velmi vážně a svůj zájem o motorismus projevoval i podporou a organizováním motocyklových a automobilových závodů. Dne 1. ledna 1937 byl povýšen do hodnosti plukovníka generálního štábu.

Za mobilizace v září 1938 působil Zdeněk Vltavský jako podnáčelník štábu 1. armády „Havlíček“ v Čechách. Na počátku roku 1939 odejel do Velké Británie předvést expertům britské armády exemplář nového čs. tanku Praga LT vz. 38. Tam jej také zastihla zpráva o okupaci Česko-Slovenska německou armádu. Pokusil se kontaktovat čs. vyslance v Paříži Štefana Osuského, ten jej ale nemohl přijmout. Setkal se také s příslušníky Moravcovy skupiny zpravodajských důstojníků těsně po jejich příletu do Británie. I po poradě s nimi se rozhodl vrátit do protektorátu Čechy a Morava. Po válce mu byl tento návrat vytýkán, ale plk.gšt. Vltavský byl přesvědčen o tom, že hlavní bojiště odboje bude na domácí půdě a proto si svůj návrat k likvidovanému pluku útočné vozby 1 obhájil. Je nutno mít také na paměti, že na jaře 1939 byl ještě mír a válka vypukla až o půl roku později.

Při likvidaci pluku se snažil zachránit maximum materiálu pro české lidi. Z několika tanků, odesílaných na Slovensko se mu pro odboj podařilo zajistit radiostanice. V dubnu 1939 si svolal na rozloučenou všechny důstojníky a rotmistry pluku. Při proslovu zdůraznil, že rozchod pluku je pouze na přechodnou dobu a žádal je, aby v nastávajících těžkých dobách nikdy nezakolísali a nezapomínali, že jsou vojáky čs. armády a příslušníky pluku útočné vozby 1 a nezpronevěřili se povinnostem z toho plynoucím. Mezi jeho pozornými posluchači byl mimo jiné i štábní kapitán Jaromír Nechanský, pozdější příslušník paraskupiny PLATINIUM-PEWTER, major Jan Čáp, major Emil Novák a další příslušníci domácího odboje.

Od 1. srpna 1939 byl Zdeněk Vltavský převeden do působnosti ministerstva financí jako úředník. V roce 1941 byl jako bývalý legionář dán do výslužby. Za okupace byl aktivní účastník odboje. Působil v organizacích RU-DA a generála Slunečka („Alex“). Na podzim 1939 byl zatčen gestapem, ale díky svým zkušenostem ze zpravodajské práce se nacistům nepodařilo dokázat mu žádnou odbojovou činnost a museli jej propustit. Dne 2. dubna 1945 jej pplk.gšt. Franišek Bürger pověřil vybudováním tankové jednotky pro připravované povstání. Tento úkol plk.gšt. Zdeněk Vltavský splnil a v době Květnového povstání byl velitelem útočné vozby Vojenského velitelství Velké Prahy „Bartoš“, které do boje proti nacistům nasadilo deset obrněných vozidel, včetně tanků. Vzhledem ke své zpravodajské minulosti a jazykové výbavě se podílel na vypracování zpráv pro americkou armádu v Plzni a na snahách o její přivolání do Prahy. Velitelem Vojenského velitelství Velké Prahy generálem Kutlvašrem byl také vyslán jako parlamentář při jednáních s německým velitelem Prahy, generálem Toussaintem. Po válce se stal velitelem tankového vojska Oblasti 1, kdy prakticky obnovil svůj předválečný pluk.

Později byl Zdeněk Vltavský jmenován zástupcem velitele Tankového sboru. Od roku 1946 působil jako učitel tankové taktiky na Vysoké škole válečné. Napsal také teoretickou studii pod názvem „Myšlenka obrněné armády ve 2. světové válce“. Z armády byl propuštěn v roce 1948, poté byl vystěhován z Prahy. Zaměstnán byl jako skladník a dále šikanován komunistickým režimem. Žil v Ledči nad Sázavou, kde 17. března 1963 zemřel a je zde i pochován. Zdeněk Vltavský byl rehabilitován v roce 1991.

Tomáš Jakl

 

PROJEKT 300 – 100 LET je jedním z příspěvků Vojenského historického ústavu Praha k letošnímu výročí sta let od vzniku samostatného Československa. Projekt představuje vojenské osobnosti, zbraně a události se vztahem k české historii zahrnující století 1918 – 2018.

 

Aktuálně



Ministryně obrany ocenila v Armádním muzeu Žižkov úspěšné sportovce ASC Dukla

Ministryně obrany ocenila v Armádním muzeu Žižkov úspěšné sportovce ASC Dukla

08. 12. 2022
Dvacet sedm sportovců, trenérů a funkcionářů Armádního sportovního centra Dukla ocenila ve…
Vyšlo nové číslo čtvrtletníku Historie a vojenství, letos poslední

Vyšlo nové číslo čtvrtletníku Historie a vojenství, letos poslední

08. 12. 2022
Čtvrté letošní číslo časopisu Historie a vojenství, které vydává Vojenský historický ústav…
Cesta k poznání. Rozhovor s ředitelem Odboru muzeí VHÚ plukovníkem Michalem Burianem.

Cesta k poznání. Rozhovor s ředitelem Odboru muzeí VHÚ plukovníkem Michalem Burianem.

05. 12. 2022
Ředitel Odboru muzeí plukovník Michal Burian strávil stovky hodin přípravou nových expozic…
Digitalizace rukopisů za rok 2022 byla zdárně dokončena

Digitalizace rukopisů za rok 2022 byla zdárně dokončena

01. 12. 2022
Vojenský historický ústav Praha v roce 2022 digitalizoval dalších 31 rukopisů pocházejících…
V Armádním muzeu Žižkov byly předány ceny soutěží Prahy 2

V Armádním muzeu Žižkov byly předány ceny soutěží Prahy 2

01. 12. 2022
Ve čtvrtek 1. prosince 2022 se v Armádním muzeu Žižkov uskutečnilo setkání…