ATENTÁT 80: Atentát na Reinharda Heydricha a oduznání Mnichova na křižovatkách československých a velmocenských zájmů

ATENTÁT 80: Atentát na Reinharda Heydricha a oduznání Mnichova na křižovatkách československých a velmocenských zájmů

13. 07. 2022

Před několika týdny uplynulo 80 let od atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha a také od všech tragických událostí, které po něm následovaly v době takzvaného druhého stanného práva. Trvalo od 27. května do 3. července 1942. Československý odboj nehodlal ve svém příštím zápasu polevit vzdor všem tehdy utrpěným ztrátám. Světový ohlas atentátu, Lidic, Ležáků i stovek popravených a umučených, to vše v souhrnu dodalo na nové dynamice úsilí, jež mělo zbavit československou státnost mezinárodněprávních otěží z časů Mnichova. Též od této zásadní odbojové iniciativy, pro niž se používá pojem oduznání Mnichova, letos uplyne osm desetiletí.

Cesty poznání jsou zajisté různé. Mohou mít kupříkladu podobu hledání odpovědí na dvě otázky, které lze v rámci daného tématu pokládat za principiální.

Zaprvé, byla operace ANTHROPOID motivována konkrétním politickým záměrem, tedy zapůsobením smrti nejvyššího činitele okupační moci v protektorátu na již zmíněný proces takzvaného oduznání Mnichova? Jinými slovy vyjádřeno, lze vytvářet přímou a výhradní příčinnou souvislost a vazbu mezi atentátem a oduznáním?

Zadruhé, jestliže takováto souvislost vskutku vznikla, je třeba se ptát do jaké míry a s jakým výsledkem atentát a následné represálie ovlivnily výsledky onoho oduznání a případně další úsilí československého odboje na mezinárodněpolitické scéně?

Na první pohled se může zdát, že vše je v uvedených aspektech již objasněno, a že existuje obecný konsenzus ve směrech, kam cílí vznesené otázky. Jak ale bude následně nejednou zmíněno, historická realita nebyla tak přímočará a jasná, jak by se mohlo zdát, a určitá podstatná hlediska nejsou v širším veřejném prostoru dostatečně zastoupena. Zde uváděné poznatky jsou stručnou a ve své podstatě elementární syntézou dosažené úrovně vědeckého poznání dané problematiky.

 

Bilance motivací atentátu

Motivy pro likvidaci nejvýše postaveného činitele okupační moci v Protektorátu Čechy a Morava byly dvojího typu. Rozlišit lze jednak prvotní a určující československý podnět, který měl od počátku silný a ve své podstatě jedině určující emocionální charakter, a jednak navazující, tedy sekundární motivaci britskou. Ta měla oproti československé motivaci jasně racionální a věcné jádro. Dosavadní poznání se s ohledem na československé pohnutky shoduje na faktoru msty, přesněji morálně odůvodněné odplaty za popravy vysokých představitelů domácího vojenského odboje, jež byly vykonány v prvních dnech po příchodu Reinharda Heydricha do Prahy. Další nacistické zločiny z doby takzvaného prvního stanného práva (28. září 1941 ‒ 20. ledna 1942) oprávněnost těchto pohnutek násobily.

Zástupcům britské organizace Special Operations Executive (SOE) bylo rozhodnutí zaútočit na nejvýše postavený cíl v protektorátu sděleno již 3. října 1941, tedy bezprostředně poté, co o tomto záměru rozhodl plk.gšt. František Moravec, přednosta II. (zpravodajského) odboru Ministerstva národní obrany v Londýně. Vedoucí místa SOE velmi rychle pochopila, jaký potenciál daná akce skýtá a jak velký přínos může mít. Zatímco československá vojenská zpravodajská komunita věc posuzovala čistě v intencích národa a národního odboje, britská SOE a jí nadřízená místa ji pojímala v širším, doslova strategickém konceptu. V něm pro emoce nebylo místa.

Skutečnost, že Britové na československý podnět reagovali doslova obratem a s jasným odhodláním i zájmem plně jej podpořit, má své zdůvodnění v tom, že si uvědomili dosud nevídanou šanci, jak naprosto zásadním způsobem poškodit nacistický bezpečnostní aparát. Ten byl hlavním protivníkem SOE v jejích aktivitách na ploše kontinentální Evropy. Tuto motivaci v otevřené formě vyjádřil a v zásadě přiznal brigadýr Colin McVean Gubbins, ředitel pro operace a výcvik SOE, tedy muž, který od počátku existence SOE náležel ke třem nejvýznamnějším činitelům vrcholového vedení této britské organizace, působící v rámci Ministerstva pro hospodářské vedení války. Učinil tak 31. května 1942 v interním písemném podání pro svého nejbližšího nadřízeného, jímž byl Sir Charles Hembro, od jara 1942 přednosta sekce SO2 subverze a sabotáže, v zásadě nejvýznamnější složky SOE. Heydrich v té době sice ještě nebyl mrtev, ale v Británii se usuzovalo na to, že utrpěná zranění nepřežije.

Gubbins zde zmínil podstatnou věc. Poukázal totiž na skutečnost, že pro nacistický režim nebude vůbec jednoduché najít za Heydricha natolik všeho schopnou náhradu, která by se mu minimálně vyrovnala. Gubbins tím dal více než jasně najevo, že Heydrichův fyzický zánik nebude pouze splněním původního československého cíle, ale že půjde doslova o profit protinacistické koalice jako celku. SOE totiž věc od počátku posuzovala v širokých strategických rámcích. Pochopila, že zemře-li Heydrich, zvýší se šance na úspěch a účinek diverzních a sabotážních aktivit v režii SOE. Její různorodé akce byly vlastně předvojem plánovaného návratu Spojenců do kontinentální Evropy.

Speciálně pro britskou válečnou strategii bylo podstatné, že nacistický aparát takto utrpěl podstatnou ztrátu s ohledem na bezpečnostní a obranná opatření v kontinentálním pásmu od okupovaného Norska a Dánska přes Holandsko a Belgii až do Francie, tedy všude tam, kde měli Britové své primární strategické zájmy.

Pro aktivní britský přístup bylo od října 1941 bezpochyby mimořádně podstatné, že Heydrich nedlouho před příchodem do protektorátu brutálně utužil okupační režim v Norsku. Metody a postupy, které tam uplatnil v létě 1941, byly velmi podobné těm, které aplikoval v protektorátu na podzim téhož roku. Právě svými činy v Norsku na sebe obzvlášť upoutal pozornost britských stratégů a zpravodajců. Nutno podotknout, že ti jej sledovali již od 30. let, ale nyní zájem o něj více než značně narůstal.

V zájmu souvislostí je vhodné podotknout, že Norsko mělo pro vedení války z hlediska britské i spojenecké strategie zásadní význam. Šlo o jeho strategickou pozici, jež byla zvláště významná pro vedení války na moři s širokým ohledem na operace nejen v Severním moři, ale i v Atlantiku a hlavně také pro námořní tranzit válečného materiálu od západních Spojenců na východní frontu. Kromě toho zde existovala řada dalších podstatných důvodů.

Britský zájem o dosažení cíle operace ANTHROPOID neskončil završením výcviku, odletem parašutistů do akce a jejich vysazením na území protektorátu. O tom, jak velký význam jí Britové přikládali, svědčí skutečnost, že věc náležela k agendám, které si vysocí činitelé SOE předávali v době změn na nejvyšších postech. Konkrétně byl takto informován ještě šest týdnů před atentátem Sir Ch. Hembro, od jara 1942 přednosta sekce SO2 subverze a sabotáže. Jeho stejně zasvěceným předchůdcem ve funkci byl Sir Frank Nelson. S věcí byli obeznámeni též oba ministři pro hospodářské vedení války, tedy nejvyšší autority SOE, Hugh Dulton (ve funkci do února 1942) a jeho nástupce Lord Selborn. Nutno podotknout, že toto vše mělo interní a přísně utajovanou povahu. Britská vláda a speciálně diplomacie byla jinak ve smyslu veřejných projevů zdrženlivá v ožehavé věci politicky motivovaných atentátů.

 

Od nejpřísnější konspirace k dodatečnému posvěcení

Z prezentovaných skutečností lze učinit dílčí závěr, a tak odpovědět na první ze vznesených otázek. Z uvedených faktů vyplývá, že motivace operace ANTHROPOID nebyla účelově založena na konkrétním politickém cíli. Nešlo o výsledek vojensko-politického rozhodovacího procesu. Žádný takový se vlastně vůbec neuskutečnil. Rozhodli o ní pouze vojáci a z nich, vyjádřeno v užším smyslu, úzká zpravodajská komunita, přesněji vedení II. odboru československého MNO v Londýně. Pro něj byl jednoznačně určující princip vendety. O eventuálních následcích či případném politickém využití efektu akce se v jejich kolegiu neuvažovalo.

Vůle oplatit ránu ranou ještě o několik řádů mocnější byla dokonce natolik silná, že potlačila princip nepodnikat v okupované vlasti žádné akce, které by měly za následek plošnou likvidaci odbojových struktur, tedy hlavně podzemní armády (Obrana národa), fragmentované v důsledku několika rozsáhlých zatýkacích vln gestapa z let 1939‒1941. Zmíněnou zásadu konsenzuálně zastával Edvard Beneš, prezident republiky, div.gen. Sergej Ingr, ministr národní obrany a také plk.gšt. F. Moravec. Její smysl spočíval v uchování alespoň určitého bojového potenciálu odboje pro vhodný okamžik k zahájení celonárodního ozbrojeného vystoupení proti okupantům.

Jedno podstatné politické rozhodnutí zde přece jen bylo. Do počínajících příprav operace ANTHROPOID zasáhl již počátkem října 1941 prezident Beneš. Plk.gšt. Moravcovi jasně sdělil všechna podstatná rizika, zejména výhradu v tom smyslu, že bez dorozumění s domovem pokládá akci za příliš riskantní. Objektivně správně predikoval i její následky ve smyslu kruté nacistické odvety. Tím ji fakticky zastavil. V další době ale již netušil, že i přes jeho odmítavý postoj se akce připravuje po vojenské zpravodajské linii dál, a to za nejpřísnějších konspirativních podmínek. Velení II. odboru MNO v Londýně této skutečnosti prokazatelně přizpůsobovalo informace, jež následně předávalo prezidentovi o přípravě a průběhu zvláštních výsadkových operací. Chystaný výsadek byl hlavě státu prezentován s jiným úkolovým zadáním, než ve skutečnosti měl.

Zmíněný postup ovšem nelze interpretovat jako zpravodajský komplot. Vojenská zpravodajská komunita takto postupovala z několika podstatných pohnutek. Akci neučinila předmětem řádného vojenskopolitického rozhodovacího procesu z toho důvodu, že nedůvěřovala schopnostem civilních vládních činitelů zachovat nejvyšší stupeň utajení. Z jejího postupu je patrné přesvědčení o tom, že takto koná pro dobro odboje a jeho cílů, a že úspěšně provedená akce bude nakonec akceptována i politiky, kteří se ztotožní s jejím skutečným cílem a významem.

K uvedenému dodejme, že se zmíněný předpoklad po atentátu opravdu naplnil, aniž by ale československá exilová vláda znala či tušila skutečné pozadí akce. Na tomto místě je řeč o poměrně málo uvědomované věci. Šlo o deklaraci československé exilové vlády z 29. května 1942, jež byla koncipována jako výzva vůči ostatním spojeneckým vládám ve věci jednoty koaliční fronty v boji za definitivní vítězství nad Německem, po němž mělo přijít potrestání nacistických zločinců. Vláda v ní a v průvodním dopisu z 2. června 1942 jasně prohlásila atentát za výraz odporu, legitimní obrany a především trestu za Heydrichův krvavý teror, který trval od konce září loňského roku. V souladu se zde potkala původní motivace vojenských zpravodajců s hledisky vlády. Operace ANTHROPOID tím byla de facto posvěcena z vrcholové politické úrovně. Následně již praktiky nikdo nezkoumal a nevyjadřoval se k tomu, kdo, jak a za co nesl v rámci odboje svůj díl odpovědnosti. Akce se zdařila, a to bylo ve válce hlavní a rozhodující.

 

Na křižovatkách československých a velmocenských zájmů

Atentát a následné krvavé represálie se setkaly s počátkem nové fáze procesu oduznání Mnichovské dohody. Tato shoda, kterou nikdo dopředu neplánoval, měla vskutku osudové vyznění i obrovský význam pro úsilí demokratického odboje o obnovu republiky. Oběť stovek a později tisíců mučedníků z českých zemí se stala nevídaně silným morálním apelem a ospravedlněním legitimních nároků odboje ve věci znovuvybudování státnosti na vlastním, v budoucnu osvobozeném území. Tragický dopad druhého stanného práva na českou společnost a zejména hrůzný úděl Lidic dosáhl zakrátko nevídaného, vpravdě globálního ohlasu. Na přelomu jara a léta 1942 přitom ale stále působila mnichovská zátěž z temného roku 1938.

Československý odboj se od svých počátků soustavně snažil o to, aby vše, co bylo postaveno na Mnichovské dohodě a z ní vyplývalo, bylo jejími signatáři zneplatněno. V tomto smyslu trvale a nejsoustavněji působil prezident Beneš. Pro něj byl Mnichov politickým i hluboce osobním traumatem. Vskutku nejtěžší období jeho snahy o oduznání Mnichova skončilo změnou v čele britského válečného kabinetu. Došlo k ní 10. května 1940, kdy Nevill Chamberlain, zásadní spolutvůrce a signatář Mnichovské dohody, opustil funkci předsedy vlády. Vystřídal jej Winston Churchill, nejvýraznější odpůrce politiky usmiřování nacistů na britské politické scéně.

Ani poté ale zvrat ve věci britského závazku z Mnichova nebyl samozřejmý a snadno dosažitelný. V Churchillově kabinetu a zvláště na vysokých místech britské diplomacie působila stále řada vlivných činitelů, kteří byli významně spojeni s Mnichovem. Ochota k principiálním změnám pro ně nebyla příznačná. Z řady důvodů nehodlali popřít sami sebe, tedy své postoje z kritické doby, a tak zpochybnit svou dřívější politicko-diplomatickou činnost. Nešlo pouze o ně samotné, ale zejména o celkovou prestiž Velké Británie jako velmoci a hlavně o ničím nepřerušenou kontinuitu její vnitřní a zahraniční politiky. Význam podpisu britského premiéra pod Mnichovskou dohodou byl jasný. Jeho zpochybnění by vnášelo nežádoucí pochybnosti též do ostatních mezinárodněpolitických závazků Velké Británie.

Československý odboj šel ve věci oduznání Mnichova cestou dosahování postupných cílů. Otázka oduznání přitom úzce souvisela se základní politickou doktrínou protinacistické rezistence. Vyjadřovala ji teorie o kontinuitě československé státnosti, již nenarušil ani Mnichov, ani Vídeňská arbitráž a ani události kolem 15. března 1939. Vycházelo se z principu, že vše, o čem prezident a vláda rozhodla v těchto zlomových obdobích, bylo vynuceno pod hrozbou síly a v rozporu s československou ústavou. Na zmíněné teorii byla postavena zejména legitimita a postupně upevňovaná mezinárodněprávní pozice československého prozatímního státního zřízení v exilu. Od července 1940 jej tvořil prezident republiky, vláda, státní rada jakožto poradní orgán (kvaziparlament), soustava vrcholových exekutivních orgánů, tj. ministerstev, a branná moc v zahraničí.

Po pádu Francie se prvním významným politickým úspěchem odboje stalo uznání prozatímní československé vlády britským válečným kabinetem. Došlo k němu 21. července 1940. Další posun nastal 18. července 1941, kdy britská vláda přestala pohlížet na československou vládu v zahraničí jako na prozatímní kabinet. Ve srovnání s výchozím stavem z let 1938‒1939 šlo o nesporně významné pokroky. Stále ale přetrvávala řada nejistot, a to zejména v otázce obnovy republiky v původních státních hranicích podle stavu z 1. ledna 1938, což přímo souviselo s otázkou oduznání Mnichova. Britská vláda a diplomacie vznášely proti československému úsilí o oduznání Mnichova řadu výhrad. Ty byly navíc stále ještě provázány s ne zcela dořešeným statusem československé vlády. Šlo totiž o její plnohodnotné, jinými slovy bezvýhradné uznání Velkou Británií.

Jedna z nejzávažnějších britských námitek se týkala politicky vysoce senzitivní a sporné otázky jurisdikce československé vlády nad občany německé národnosti. S tím souvisel faktor vstupu jejich exilové politické reprezentace do státní rady. Britská diplomacie vyvíjela tlak směrem k dohodě československé vlády s německou zahraniční reprezentací. V jejímž čele působil sociální demokrat Wenzel Jaksch. Britové se rovněž kriticky pozastavovali nad československou právní teorií o kontinuitě státnosti. Na ní byla mimo jiné postavena Benešova legitimita ve výkonu funkce prezidenta republiky. Vyjadřovali také politické a právní námitky v otázce obnovy státu v původních, předmnichovských hranicích. Problém hranic byl vůbec velice ožehavý, neboť v širším kontextu nešlo jen o britský postoj v záležitosti československých státních hranic, ale také ve vysoce citlivé otázce východních hranic polského státu.

V jistém smyslu se ale zdá, že výše uvedené výhrady tvořily do nemalé míry zástupný problém. Britské vládě a diplomacii umožňoval taktizovat podle potřeby a odsouvat řešení nepříjemných problémů na neurčito. Právě v těchto souvislostech se řešení otázky oduznání Mnichova a dořešení statusu vlády ocitlo v první polovině roku 1942 fakticky na mrtvém bodě. Beneš a vláda nepokládali za politicky únosné, aby německá politická reprezentace v exilu vstoupila do státní rady. Vedoucí činitelé československého odboje tak činili s ohledem na krvavé vyznění prvního stanného práva v protektorátu z období září 1941 až ledna 1942.

 

Oduznání Mnichova ‒ jaký byl skutečný výsledek?

Prezident Beneš se pokusil odblokovat stagnující proces oduznání 4. června 1942, shodou okolností právě v den Heydrichova úmrtí. Učinil tak setkáním s Anthony Edenem, britským ministrem zahraničních věcí, na nějž pak navazovaly další politicko-diplomatické kroky. Beneš jako mimořádně zkušený diplomat a politik se rozhodl stavět na dvou příznivě působících okolnostech. Byl to jednak rychle rostoucí mezinárodní ohlas atentátu na zastupujícího protektora Heydricha a jednak britsko-sovětská jednání, jejichž výsledkem se stala bilaterální smlouva z 26. května 1942.

Právě s ohledem na zmíněný druhý faktor začala do hry vstupovat prozatím skrytá hrozba. Její rozsah a závažnost se měly v plné síle projevit až v budoucnu, a to za předpokladu, že Sovětský svaz zvrátí strategickou iniciativu na východní frontě ve svůj prospěch a tím rozhodujícím způsobem přispěje k porážce Velkoněmecké říše. Beneš a s ním řada československých demokratických politiků si ale zřejmě nechtěla, nemohla či nedokázala uvědomit za dané situace, že porážka nacismu Sovětským svazem ve skutečnosti nebude znamenat osvobození a návrat nezávislosti států širší střední a jihovýchodní Evropy. Povaha sovětského režimu byla taková, že postup Rudé armády na zmíněná teritoria kremelští vládci pojímali jako šíření zón sovětského mocenského vlivu. Lze doložit, že Beneše o podstatných náznacích jejich dalekosáhlých úmyslů přesvědčivě informoval plk.gšt. Heliodor Píka, náčelník Československé mise v SSSR, prakticky jediný objektivní československý zpravodaj v Sovětském svazu. Do Londýna zasílal politicky nepodmíněné výsledky svých pozorování sovětské reality.

Sovětská zahraniční politika byla vysoce nebezpečná v tom smyslu, že její tvůrci dobře pochopili a vycítili, o co Benešovi v květnu a červnu 1942 jde. Příslibem ze své strany se prakticky k ničemu nezavazovali, a tak také nemohli v podstatě nic ztratit. Měli volnost nezatíženého rozhodování, protože Sovětský svaz nebyl signatářem Mnichovské dohody. Cynicky a chladnokrevně se chystali mocensky těžit z československého traumatu, způsobeného Mnichovem.

Benešovi sdělili to, co chtěl slyšet minimálně od jara 1939 a co zatím marně očekával od Britů. Zpravili jej, že Sovětský svaz neuznává nic, co souviselo s Mnichovem a jeho důsledky. Jednoznačně podpořili hlavní československý válečný cíl, tedy obnovu republiky v jejích původních státních hranicích z doby před Mnichovem. Takto se v Londýně vyjádřil 4. června 1942 Alexandr Jefremovič Bogomolov, sovětský vyslanec, a 9. června Vjačeslav Michajlovič Molotov, lidový komisař zahraničních věcí, který v té době pobýval v Londýně na zmíněných britsko-sovětských jednáních.

Zmínění sovětští činitelé v jádru zopakovali to, co sovětská vláda prohlásila již téměř před rokem, v červenci 1941. Nyní, na jaře 1942, Beneš začlenil zmíněný faktor sovětské zahraničněpolitické podpory do nového kola vyjednávání s britskou diplomacií a vládou. Vůči Britům argumentoval tím, že jejich zdrženlivost ve věci oduznání Mnichova může mít neblahý vliv na prozápadní orientaci československého odboje. Na mysli měl též radikalizaci hledisek domácí rezistence a s tím související příznivý účinek sovětské a komunistické propagandy i celkově negativní naladění vůči západu, podmíněné trpkou zkušeností z podzimu 1938. Současně však před Brity nezakrýval ani ujištění, které ve věci obnovy republiky v původní podobě obdržel od sovětských představitelů.

V následné době nastala v principu shodná situace jako před rokem, kdy hrozilo, že Sovětský svaz plně uzná československou vládu dřív, než Velká Británie. Britové i nyní museli jednat. K určitému posunu v jejich stanoviscích je ve své podstatě synergicky tlačil morální účinek zpráv o nacistických krutostech v protektorátu a sovětská zahraniční politika.

Proces hledání obapolně přijatelného řešení vyústil prohlášením ministra A. Edena z 5. srpna 1942. Formou dopisu jej zaslal Janu Masarykovi, československému ministrovi zahraničních věcí. Zazněl v něm distanc nynější britské vlády od mnichovského řešení československé otázky. V Edenově listu se uvádělo, britská vláda „při konečném stanovení československých hranic na konci války nebude ovlivněna žádnými jejich změnami, ke kterým došlo v roce 1938 a po něm.” Potvrzovalo se též, že prezident republiky a vláda v Londýně zaujímají shodné postavení jako jiné exilové reprezentace na Britských ostrovech. Diplomatické styky byly povýšeny na úroveň velvyslanectví.

Zbývá tedy odpovědět druhou otázku z úvodu a konstatovat, jaká tedy byla vlastně objektivní podstata a hodnota nastíněného oduznání, které přišlo relativně zanedlouho po mimořádně významném a současně tragickém jaru 1942. Ano, došlo k formalizovanému oduznání. A právě v tom je jádro a podstata celé věci. Britská vláda ve skutečnosti pouze písemně vyjádřila to, co verbálně prohlásil premiér W. Churchill již 30. září 1940 ve svém rozhlasovém projevu při příležitosti druhého výročí Mnichovské dohody. Již tehdy zaznělo, že Británie pohlíží na tento mezinárodněpolitický akt jako na zničený v důsledku okupace českých zemí z března 1939. Ve skutečnosti ale jak v roce 1940, tak i o dvě léta později Británie stále pokládala Mnichovskou dohodu za platnou, ale jen pro dobu od podpisu do 15. března 1939. Československý odboj tedy nedosáhl naplnění svého základního cíle, tj. plného oduznání Mnichova. Nelze tedy ani hovořit o odvolání či jiném zneplatnění britského podpisu pod Mnichovskou dohodou.

Atentát na zastupujícího protektora Heydricha a vše, co po něm následovalo, vytvořil bezpochyby příznivé prostřední pro jistý posun ve věci oduznání. Nesmírně vysoká morální hodnota odkazu všech obětí tehdejší přetěžké doby se projevila ale spíše v něčem jiném a stejně zásadním. Mezinárodní publicita tragického osudu Lidic, Ležáků a dalších stovek a tisíců obětí nacistického teroru po atentátu udala zcela nový a ve svých důsledcích úspěšný impuls československým iniciativám, které si kladly za cíl potrestat viníky spáchaných zločinů. Postupně se s nimi ztotožnily i vlády hlavních mocností protinacistické koalice, a právě to mělo rozhodující význam pro pozdější ustavení Norimberského tribunálu.

Karel Straka

 

Požitá literatura:

Jan KUKLÍK ‒ Jan NĚMEČEK, Československá exilová vláda, Britové a atentát na Reinharda Heydricha. Moderní dějiny 2010, č. 2, s. 145‒176.

Jan KUKLÍK ‒ Jan NĚMEČEK, Mezinárodní ohlas a dopady atentátu na Reinharda Heydricha na československou zahraniční akci. In: Válečný rok 1942 v Protektorátu Čechy a Morava a v okupované Evropě. (Ed. Pavel Zeman), Ústav pro studium totalitních režimů, Praha 2013, s. 159‒174.

Jan KUKLÍK ‒ Jan NĚMEČEK, Britové a atentát na Reinharda Heydricha: I. Politické aspekty. Moderní dějiny 2014, č. 1, s. 305‒330.

Jan KUKLÍK ‒ Jan NĚMEČEK, Reinhard Heydrich a Britové v mezinárodním kontextu. In: Zlatica Zudová a kol., Za Reinharda Heydricha. Po Reinhardu Heydrichovi. Síla a střet nacismu a českého (československého) odboje a jejich transformace do „druhého života”. Historický ústav Akademie věd České republiky, Praha 2021, s. 33‒100.

Jan KUKLÍK ‒ Jan NĚMEČEK ‒ Jaroslav ŠEBEK, Dlouhé stíny Mnichova. Mnichovská dohoda očima signatářů a její dopady na Československo. Auditorium, Praha 2011.

Vít SMETANA, In the Shadow of Munich. British Policy towards Czechoslovakia from the Endorsement to the Renunciation of the Munich Agreement (1938-1942). Karolinum, Praha 2008.

 

 

Aktuálně



Retrospektivy hybridní války. Také Československo se v ní v letech 1938-39 ocitlo.

Retrospektivy hybridní války. Také Československo se v ní v letech 1938-39 ocitlo.

08. 08. 2022
Jedním z charakteristických fenoménů dneška je hybridní válka. Ta může předcházet konvenčnímu…
Mizející Milovice, díl 2. Jak to vypadalo v roce 2008.

Mizející Milovice, díl 2. Jak to vypadalo v roce 2008.

04. 08. 2022
V červenci letošního roku jsme publikovali na webových stránkách vhu.cz materiál nazvaný…
Památníky z vojny aneb cesta do vojákovy duše

Památníky z vojny aneb cesta do vojákovy duše

31. 07. 2022
Když jsme na podzim roku 2020 na Vojenském historickém ústavu Praha zahájili…
Restaurování německých vojenských saní

Restaurování německých vojenských saní

28. 07. 2022
Mezi exponáty ve sbírkách Vojenského historického ústavu Praha najdeme kromě standardních předmětů,…
Lépe než bolševici: činnost Technického oddělení čs. vojska na Rusi

Lépe než bolševici: činnost Technického oddělení čs. vojska na Rusi

25. 07. 2022
Technické oddělení Čs. armádního sboru na Rusi bylo založeno v červenci roku…