Bitva u Temešváru a kapitulace u Világoše 1849

Bitva u Temešváru a kapitulace u Világoše 1849

15. 08. 2019

Úsloví „dostat világoš“ v češtině zlidovělo a znamená dle on-line výkladového slovníku Čeština 2.0 :„dostat výprask, příp. také dostat pořádně vynadáno; podle poslední bitvy maďarského povstání v 19. století u Világoše, kdy Maďaři museli kapitulovat před rakousko-ruskými vojsky.“ Dovolíme si přinést trochu osvěty, neboť jak vidno, úsloví se používá, aniž by řečník měl bližší tušení, z čeho vychází.

 

V minulém a tomto roce jsme si několikrát připomněli 170. výročí revolučního roku 1848. Většinou jsme ale akcentovali události v Českých zemích jako formování národních gardrozehnání kroměřížského sněmu a májové spiknutí. Hlavními bojovými událostmi se v Rakouském císařství ale staly války v Itálii a v Uhrách. V obou konfliktech hráli vojáci a důstojníci z Čech, Moravy a Slezska významnou roli, jak jsme ukázali na příkladu tehdy opavského pěšího pluku č. 29.

Válka v Uhrách, se kterou je výše uvedené úsloví spojeno, byla definitivně rozhodnuta 9. srpna 1849 v bitvě u Temešváru. Jak s tím souvisí obec Világos, nebo chcete-li foneticky Világoš, si dnes připomeneme.

 

Vývoj bojů v Uhrách do jara 1849

Na jaře 1849 vstoupila válka v Itálii do finální fáze poté, co sardinský král Karel Albert neprodloužil příměří sjednané v létě předchozího roku. Rakouský polní maršál Josef Václav hrabě Radecký z Radče okamžitě zahájil bleskové tažení vstříc soupeři a v následných bitvách u Mortary a u Novary piemontské vojsko rozdrtil. Tím efektivně vyřadil Sardinské království z boje, a scházelo mu již „pouze“ pacifikovat zbývající povstalecké oblasti, primárně vzpurné Benátky, jejichž obléhání bylo s ohledem na geografické položení města na laguně silně problematické. Přesto jeho síly pomohly ještě částečně pacifikovat další severoitalské oblasti, včetně částí Papežského státu.

V Uhrách byla situace výrazně choulostivější. Tamní konflikt měl, mnohem více než v Itálii, charakter občanské války se silným etnickým podtextem. Rozsáhlou ofenzivu proti uherské revoluci mohl zahájit rakouský polní maršál Alfred Candidus kníže Windischgrätz překvapivě v prosinci 1848 po úspěšném potlačení červnových nepokojů v Čechách a říjnové 3. vídeňské revoluci. Počátkem prosince došlo na rakouském trůnu k výměně panovníka a místo dobráckého Ferdinanda I. nastoupil teprve osmnáctiletý mladík, František Josef I. Nedlouho poté zahájil Windischgrätz svoje úspěšné zimní tažení na Budapešť, kterou obsadil počátkem ledna 1849.

Válka na dvou frontách se ale ukázala jako příliš náročná na lidské zdroje, neboť s každým obsazeným místem v revoltujících zemích armáda slábla, protože za sebou musela nechávat posádky k zajištění zásobovacích tras. Proto Windischgrätz přišel s myšlenkou požádat o pomoc spojence – ruského cara, aby přibližně 30 000 Rusů převzalo službu v rakouských pevnostech v zázemí, čímž by se uvolnily další rakouské jednotky k polnímu tažení.

Mezitím jej ale na jaře 1849 zaskočila uherská protiofenziva, kterou se nejprve podařilo zastavit u Budapešti, ale po Windischgrätzově odvolání (uprostřed probíhající konsolidace obranných postavení) povstalci císařské obešli po levém břehu Dunaje ke Komárnu a rakouské jednotky se po dalším ústupu zastavily až u Prešpurku (dnešní Bratislavy). Čas tolik potřebný k vyztužení obranných linií dopřál rakouským jednotkám svojí hrdinnou třítýdenní obranou Budínského hradu generálmajor Hentzi, který ji 21. května 1849 při obraně před finálním útokem zaplatil životem. Tento čas se ukázal jako klíčový.

 

Konsolidace a protiofenziva císařských

S ohledem na úspěchy na italském bojišti byla totiž císařská „severní“ armáda v Uhrách během května a počátkem června výrazně posílena jednotkami a důstojnickým sborem z „italské“ armády. Do severních Uher, respektive dnešního Slovenska, začaly v červnu dorážet také ruské posily (car Mikuláš I. totiž pojal svoji pomoc mnohem velkolepěji, nežli Rakušané žádali). V polovině června byla již rakouská armáda natolik konsolidovaná, že odrazila povstalecký pokus o překročení Váhu a mohla pomýšlet na zahájení rozsáhlé ofenzivy, která měla povstalcům zlomit vaz.

Hlavní císařská armáda zahájila v druhé polovině června 1849 pod velením polního podmaršála Haynaua postup podél jižního břehu Dunaje a po dobytí Raabu (Györu) a dvou vítězných bitvách u Komárna si otevřela cestu k Budapešti. Odtud pak směřovala v několika proudech na Szeged, kde se jí podařilo začátkem srpna násilně překročit Tisu a pokračovat v postupu na pomoc dlouho obléhané pevnosti Temešvár (blíže viz zde).

 

Povstalecké armády v srpnu 1849

Hlavní uherské povstalecké vojsko zůstalo po třetí bitvě u Komárna odříznuto na severním břehu Dunaje. Jeho velitel Arthúr György se pokusil zopakovat své slavné zimní tažení Slovenskem, nicméně Haynau, vědom si faktu, že z Haliče nastupují Paškevičovi Rusové, přenechal carskému maršálovi starost o povstalce a postupoval nezadržitelně vpřed. Temešvárská pevnost byla totiž ve stavu obležení prakticky od počátku války a situace jejích obránců se v poslední době zhoršovala.

Na druhou stranu, stejně tak jako docházely síly a zásoby temešvárské posádce, tak docházely síly i uherským povstalcům. György během svého druhého slovenského tažení dokázal mistrně zdržovat silnější Rusy a působit jim ztráty, jejich postup ale zadržet nedokázal. Dne 9. srpna 1849 dosáhl menší pevnosti Arad, která leží asi 50 kilometrů severně od Temešváru a jíž se povstalci nedávno zmocnili (30. června 1849). Tam se měly soustředit všechny povstalecké síly, aby pak svedly rozhodující bitvu se spojenci.

Haynau ale 9. srpna stanul před Temešvárem, kde mu v cestě stála druhá uherská povstalecká armáda, která před ním ustupovala od Szegedu. K rozhodující bitvě tažení i celé války tedy došlo u Temešváru mezi Rakušany (hlavní císařská armáda měla ve svých řadách pouze jednu ruskou divizi) a Uhry.

 

Bitva u Temešváru a kapitulace u Világoše

Povstalecký generál Józef Bem, jehož síly předtím v Sedmihradsku podlehly rusko-rakouskému tlaku, převzal velení uherské armády u Temešváru až 9. srpna. Povstalci byli unavení a skleslí po dlouhém ústupu, a proto energický Bem došel k závěru, že upadající morálku posílí pouze vítězství v bitvě. Rozhodl se tedy napadnout postupující Rakušany, k čemuž měl dobré předpoklady, neboť disponoval prakticky dvojnásobnou přesilou. Bitva se ale vůbec nevyvíjela podle jeho předpokladů. Záhy se projevil nedostatek munice, jejíž zásoby odeslal předchozí velitel s trénem ve směru dalšího ústupu. Rakušanům také postupně docházely posily a poté, co Liechtensteinův IV. sbor úspěšně obešel povstalecké pravé křídlo, vypukla mezi Uhry panika, která vedla k útěku.

Porážka u Temešváru definitivně zlomila vůli Uhrů k odporu. Přestože ztráty v bitvě nebyly až tak velké, následně se k dalšímu boji shromáždila necelá polovina Bemových sil. Arthúr György v Aradu po této porážce dospěl k závěru, že další odpor nemá smysl, a přesvědčil uherského vůdce Lájose Kossutha o nutnosti rezignovat a odejít do emigrace. Převzal od něj výkonné pravomoci a 11. srpna zahájil jednání o kapitulaci s velitelem ruského III. sboru generálem jezdectva Fjodorem Vasiljevičem Rüdigerem. Nechtěl se totiž nechat pokořit vítěznými Rakušany a od Rusů si sliboval možnost dalšího jednání. Dne 13. srpna proto nakonec u obce Világoš bezpodmínečně kapituloval do rukou carské armády.

Uherské povstalecké polní síly tím prakticky přestaly existovat a odpor nadále kladly jen vojska odříznutá v povstaleckých pevnostech. Nejdéle se drželo téměř 20 000 mužů generála Georga Klapky v Komárně, kteří kapitulovali za čestných podmínek až začátkem října 1849. Rozhodnutí války ale přinesla bitva u Temešváru a kapitulace u Világoše zůstala zapsána v uherských dějinách jako den hanby a národní potupy.

Zdeněk Munzar

 

Aktuálně



Zahraniční studenty nadchly expozice Armádního muzea Žižkov

Zahraniční studenty nadchly expozice Armádního muzea Žižkov

27. 03. 2024
Jaké změny s sebou přináší války? Na tuto otázku hledali odpověď středoškoláci…
Velký útěk, kterého se zúčastnili i tři Čechoslováci, se uskutečnil před 80 lety

Velký útěk, kterého se zúčastnili i tři Čechoslováci, se uskutečnil před 80 lety

25. 03. 2024
Největší útěk z německých zajateckých táborů se uskutečnil před osmdesáti lety. V…
Březen 1945 – vznik třetího tankového praporu Čs. samostatné obrněné brigády

Březen 1945 – vznik třetího tankového praporu Čs. samostatné obrněné brigády

22. 03. 2024
Když na přelomu let 1942/1943 rozhodovaly naše vojenské autority v Londýně o dalším…
Němá barikáda – 7. vycházka z cyklu Místa bojů Pražského povstání

Němá barikáda – 7. vycházka z cyklu Místa bojů Pražského povstání

20. 03. 2024
Most Barikádníků zpopularizovala povídka Jana Drdy Němá barikáda. Přestože v ní spisovatel…
Poslední rozloučení s nejstarším čs. válečným veteránem Ervínem Hoidou

Poslední rozloučení s nejstarším čs. válečným veteránem Ervínem Hoidou

17. 03. 2024
V pátek 15. března 2024 se na hřbitově v Landicanu za účasti představitelů…