OPIZ, Johann Ferdinand. Das Opiz´sche Kriegsspiel : ein Beitrag zur Bildung künftiger und zur Unterhaltung selbst der erfahrensten Taktiker.

 

„Válečná hra“, Wargame, nebo Kriegsspiel, coby simulace taktiky, případně dokonce strategie, je fenomén vyskytující se ve vojenství již od starověku. V evropském prostředí se různé hry na tomto principu začaly znovu objevovat v 17. století po třicetileté válce, tedy v období vzniku stálých armád. Je to logické, neboť k simulaci je třeba jistá pevná organizační struktura, s níž lze kalkulovat. Do podoby, v jaké známe „válečné hry“ prakticky dodnes (tedy simulace s žetony či figurkami na mapě nebo plastickém terénu), se vyvinuly v průběhu osvícenského 18. století a na počátku století devatenáctého. Jednalo se o dobu, kdy vznikaly první armádní štábní organizační struktury, z nichž se následně zrodily generální štáby.

Za prapředka současných „válečných her“ je považována pruská Kriegsspiel, kterou roku 1811 George Leopold von Reisswitz prezentoval na pruské válečné akademii před dvěma pruskými princi, Friedrichem a Wilhelmem. Reisswitz upravil k větší realističnosti původní civilní verzi hry a simulací oba prince velmi zaujal. Hra s tématikou 4. koaliční války (1806−1807) se poté stala jednou z pomůcek užívaných k výcviku pruských důstojníků v průběhu 19. století. Přestože byla již v první polovině století přeložena do několika světových jazyků včetně francouzštiny (na popud maršála Marmonta, vévody z Ragusy), výraznějšího ohlasu se v zahraničí nedočkala. K jejímu značnému rozšíření mimo německojazyčný prostor došlo až v druhé polovině 19. století po německo-francouzské válce let 1870−1871, kdy se „válečné hry“ staly oblíbenými celosvětově. V různých modifikacích je ostatně vojenské školství po celém světě používá k simulaci válečných situací a k profesionálnímu vojenskému výcviku dodnes. V druhé polovině 20. století se „válečné hry“ úspěšně vrátily i do civilního sektoru a v současné době lze v různých herních systémech simulovat nejen střet současných či historických armád, ale války v rozličných imaginárních sci-fi a fantasy světech.

Georg Leopold von Reisswitz v předmluvě ke své „Kriegsspiel“ uvedl jako zdroj tři starší autory – brunšvického profesora Johanna Christiana Ludwiga Hellwiga, vojenského taktika Johanna Georga Venturiniho a finančního úředníka z Čáslavi Johanna Ferdinanda Opize, kteří pravidla svých her publikovali již mezi roky 1780 a 1806. Nápad posledního z uvedených, pražského rodáka Opize, přitom Reisswitz zmínil jako důležitou inspiraci pro svou hru. Právě Opizova pravidla představovala přelomový prvek v herním principu, neboť autor do něj zavedl házení kostkami. Tím došlo k zapojení statistiky a teorie pravděpodobnosti.

Tvůrce hry Johann Ferdinand Opiz (*1741 v Praze −† 1812 v Čáslavi) patřil do osvícenských kruhů a dopisoval si s významnými intelektuály své doby – Maxmiliánem Lamberkem, Janem Mitrovským, Josefem Dobrovským, Ignácem Cornovou, Giacomo Casanovou a dalšími. Absolvent Malostranského gymnázia v Praze od roku 1757 studoval v jezuitské koleji, kde byl jeho spolužákem i pozdější profesor matematiky na pražské univerzitě Stanislav Vydra.  Po studiích práv se stal sekretářem knížete Karla Egona Fürstenberka a v roce 1775 přijal místo finančního úředníka v Čáslavi, kde až do konce života působil. Většina literárních prací Johanna Opize zůstala v rukopisech, jednou z výjimek je zde představovaná hra s názvem „Das Opiz´sche Kriegsspiel, ein Beitrag zur Bildung künftiger und zur Unterhaltung selbst der erfahrensten Taktiker.“

Opiz svou hru vytvořil zřejmě již během noviciátu v pražské jezuitské koleji (v 50. − 60. letech 18. století), nicméně dodatek k prvnímu vydání napsal až roku 1803 a doplnil ho také několika vylepšeními, která mohli hráči využít pro ozvláštnění či zjednodušení pravidel. Na rozdíl od jiných válečných nebo taktických her, kterým dominovala šachová strategie, se Opizova hra snažila zvýšit hodnotu simulace zavedením hodu kostkami. Hra operovala s jednotkami pěchoty (ve velikosti praporu), jezdectva i dělostřelectva, z nichž každá měla různé statistické hodnoty a silné a slabé stránky. Herní plán tvořila mapa 48 x 48 čtverců představující různorodý terén –  města, hory, lesy, vodstvo a pevnosti. Jeden čtverec přitom znázorňoval plochu asi 170 m². Zajímavý aspekt svého druhu představovalo i zahrnutí efektu proměnlivé morálky jednotek, která mohla být ovlivněna průběhem hry. Funkce hry byla vzdělávací i taktická, určená byla jak pro pobavení, tak pro trénink již zkušenějších hráčů.

Prezentované první vydání z fondu Knihovny VHÚ Praha „Das Opiz’sche Kriegsspiel, ein Beitrag zur Bildung künftiger und zur Unterhaltung selbst der erfahrensten Taktiker“ z roku 1806 vyšlo v Hendelově nakladatelství v německém Halle. K tisku hru redakčně připravil až autorův syn Georg Emanuel Opiz (*1775−† 1848), malíř, grafik a rytec, který vlastní text hry autorsky rozšířil o herní plán a doprovodné přílohy. Útlý svazek formátu 17 x 10,5 cm byl vytištěn nepříliš obvyklým humanistickým fontem, a pravidla jsou tak srozumitelná i soudobému čtenáři, neznalému švabachu. Na 145 stranách rozvedl autor v 90 odstavcích podrobná a poměrně variabilní pravidla zahrnující různé herní možnosti –  získání válečných zajatců, odlišné typy opevnění i různorodý terén. Výtisk v nenápadných  papírových deskách obsahuje vedle rejstříku a zmíněných dodatků i rozkládací přílohy – barevný herní plán a nezbytné tabulky k určení výsledků hodů podle vlastností a síly jednotek a kvality či obtížnosti terénu.

Prezentovaný exemplář s osobní autorovou dedikací představuje nejen zajímavý pramen pro badatele v oblasti dějin fenoménu „válečných her“ a jejich využití ve vojenském školství, ale i názornou historickou pomůcku pro zájemce o teorii her či moderních kulturních dějin.

Knihu, respektive herní pravidla, si můžete on-line přečíst zde nebo zde.

Citace:

OPIZ, Johann Ferdinand. Das Opiz´sche Kriegsspiel : ein Beitrag zur Bildung künftiger und zur Unterhaltung selbst der erfahrensten. Halle : Hendels Verlag, 1806. 145 stran.

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha