Deset knih o architektuře, v latinském originále De architectura libri X, je nejstarším dochovaným antickým komplexním pojednáním o architektuře, technice a prostorovém uspořádání. Exemplář této knihy, která ovlivnila antickou i středověkou architekturu a stala se základem architektury renesanční, nalezneme i v Knihovně VHÚ.
Autor pojednání, Marcus Vitruvius Pollio, žil v 1. století před naším letopočtem. Za svého života patrně nebyl příliš známý. Byl snad synem architekta, zabýval se stavbou válečných strojů a vstoupil do římské armády. Pod Caesarovým velením sloužil pravděpodobně v Hispánii a Galii. Předpokládá se, že se jako vojenský inženýr zabýval stavbou válečných obléhacích strojů. Později byl zaměstnán jako architekt a inženýr v Římě, kde pracoval na vodovodním systému. Na sklonku svého života (cca mezi lety 33–22 př. n. l.) sepsal dílo, které ho později proslavilo – Deset knih o architektuře.
Ve svých knihách vycházel Vitruvius ze starších architektonických a inženýrských spisů, které ovšem nebyly tak obsáhlé a komplexní a z nichž se mnoho do dnešních dnů nedochovalo. Pod zastřešující obor architektura se v antickém období shromažďovalo více vědních disciplín, proto ani Vitruviova publikace není z dnešního hlediska čistě architektonická. Architektuře jako takové je věnováno prvních sedm knih, zbývající tři jsou zaměřeny na inženýrství – konkrétně na vodovody, hodiny a astronomii a na stroje zvedací a válečné.
Vitruviovi se dostalo posmrtně velkého uznání a to od mnoha generací učenců počínaje florentským humanistou Gianfranceskem Poggiem Bracciolinim, který architektovo dílo znovuobjevil roku 1414. Jeho práce tehdy začala být nově citována, opisována, komentována a po vynálezu knihtisku také poměrně hojně vydávána. Nejstarší známé vydání Vitruviova díla pochází z roku 1486 a došlo k němu v Římě u Giovanniho Sulpicia. Dlouho na sebe nenechaly čekat nejen další vydání a komentáře, ale také četné překlady do národních jazyků: nejprve do italštiny, poté do francouzštiny, angličtiny, němčiny, španělštiny a později i dalších jazyků.
Vitruviovo dílo zaujalo mimo jiné i Leonarda da Vinciho, který na základě studia díla tohoto antického architekta vytvořil kolem roku 1490 tzv. Vitruviánskou figuru – kresbu, která znázorňuje proporce těla muže. Postava je vepsána do kruhu a čtverce, zatímco ilustraci doplňuje text komentující Vitruviovy teorie.
Představovaný italský exemplář Deseti knih o architektuře je jednou z nejstarších knih v majetku VHÚ. Slavné dílo architekta Vitruvia je totiž v knihovním fondu zastoupeno svým benátským vydáním již z roku 1535. Kniha je opatřena měkkou pergamenovou vazbou. Předsádky jsou vylepeny tragantovým papírem, který svědčí o mladší převazbě. O minulosti publikace vypovídá vlepené exlibris, které náleželo Ernestu Konradovi Stahelovi (1886–1966), knihkupci a politikovi, který působil počátkem 20. století v Mnichově. Knihy, které prošly Stahelovýma rukama a byly označeny jeho typickým grafickým exlibris, které evokuje renesanční knižní ilustrace, se dnes nacházejí po celém světě – např. na Pensylvánské univerzitě.
Vitruviových Deset knih o architektuře je dodnes zásadním pramenem pro studium historie architektury, a to jak antické, tak renesanční.
Knihu si lze online přečíst zde.
Citace:
VITRUVIUS POLLIO, Marcus. M.L.VITRVuio Pollione di Architettura dal vero esemplare latino nella volgar lingua tradotto. In Vinegia: per Nicolo de Aristotele detto Zoppino, 1535. [12], CX l.: ilustrace