Dne 7. dubna 1644 se v Lyonu narodil François de Neufville, vévoda de Villeroy, který se proslavil svými vojenskými neúspěchy, ale paradoxně o to větší oblibou na dvoře Ludvíka XIV. Byl mladším synem maršála Nicolase de Neufville, markýze de Villeroy a dʼAlincourt. Ten pocházel z rodiny diplomata a vyznamenal se za třicetileté války v bojích v Itálii, Španělsku a Nizozemí (roku 1645 dobyl pevnost La Mothe-en-Bassigny v Lotrinsku, v roce 1647 byl vrchním velitelem v Pikardii). Jeho prvorozený syn Charles zemřel předčasně již v roce 1645, takže se dědicem jména a rodových držav stal mladší z potomků.
François de Neufville vyrůstal u královského dvora, kde jeho otec (povýšený na vévodu) působil jako vychovatel nezletilého Ludvíka XIV. Společné dětství v královském paláci v Paříži nebo v nedalekém sídle Hôtel Villeroy vytvořilo mezi Ludvíkem XIV. a Françoisem blízké pouto, což mladému šlechtici zajistilo do budoucna místo v panovníkově nejbližším okruhu. O šest let starší Ludvík se stal Françoisovým protektorem a zastáncem i v dobách jeho četných neúspěchů, zvláště na poli válečném.
François sloužil od mládí v armádě a díky králově přízni rychle postupoval v hodnostech. Vojenskou kariéru započal v lednu 1664, kdy byl ve věku devatenácti let jmenován plukovníkem lyonského pěšího pluku, který patřil jeho otci. Prvními boji prošel s francouzským pomocným sborem v Uhrách během rakousko-turecké války (1663–1664) a zúčastnil se vítězné bitvy u opatství svatého Gottharda (u Mogersdorfu). V bojích sice prokazoval osobní statečnost, ale neměl zvláštní vojevůdcovský talent.
V roce 1693 byl již maršálem a vévodou de Villeroy (titul získal po otcově smrti v roce 1685) a na jaře 1695 stanul v čele francouzské armády v Nizozemí v rámci probíhající devítileté války (1688–1697), ač téměř postrádal zkušenosti s vedením vojsk. Během kampaně si počínal tak nešťastně, že jeho protivníci dokázali před francouzskou přesilou bez potíží ustoupit, a dokonce mohli pokračovat v obléhání významného města Namuru, jemuž Villeroy ani později nepřispěchal na pomoc. Ačkoli něco z toho šlo přičítat neobratnému jednání Ludvíka Augusta vévody z Maine, oblíbeného legitimizovaného syna Ludvíka XIV., který velel levému křídlu armády, Villeroy vzal později všechnu vinu na sebe. Získal si tím ještě větší přízeň panovníka a po další dva roky až do uzavření míru v Rijswijku zůstal i nadále v Nizozemí, aniž vojensky čehokoli dosáhl.
Přestože jej za vojenské neúspěchy mnozí kritizovali, byl na počátku války o španělské dědictví jmenován vrchním velitelem v Německu a od léta 1701 v Itálii. Následující roky ho stíhal jeden neúspěch za druhým. Nevydařil se mu útok na rakouské vojsko prince Evžena Savojského u Chiari (1. září 1701), a na počátku února 1702 v bitvě u Cremony dokonce padl do rakouského zajetí, z něhož byl propuštěn až v listopadu téhož roku. Jako panovníkův oblíbenec ovšem dostal šanci vše odčinit, když mu bylo svěřeno velení ve Flandrech. Výsledky jeho snažení byly nevalné, menších úspěchů dosáhl pouze během roku 1705. Poslední tečkou za jeho vojenskou kariérou se stala porážka v bitvě u Ramillies (23. května 1706) od anglicko-holandsko-dánské armády pod velením vévody z Marlborough. Villeroy sice tehdy prokázal jisté schopnosti, přesto však přišel o celé dělostřelectvo a tisíce mužů a francouzská strana ztratila kontrolu nad Španělským Nizozemím. Z postu maršála Francie ho následně uvolnili.
Jakkoli se stal terčem četných anekdot, satirických básní a pamfletů a nějakou dobu se příliš neobjevoval u dvora, o několik let později pokračoval v politické kariéře. V roce 1714 dosáhl funkce státního ministra, vedl finanční a obchodní radu, v zásadě šlo ale jen o čestné funkce. Po smrti Ludvíka XIV. byl v letech 1717–1722 členem regentské rady a vychovatelem nezletilého Ludvíka XV. Poněvadž jeho konzervativní způsob výchovy byl v rozporu s liberálnějšími názory regenta Filipa Orleánského, odsunuli ho v roce 1722 jako guvernéra do Lyonu. Šlo fakticky o fešácký exil, v němž musel setrvat do roku 1724. Poté již definitivně ztratil vliv na veřejné záležitosti a 8. července 1730 v Paříži zemřel.
Ačkoli Villeroyův životopis působí jako dlouhá série debaklů, ve vojenských akcích ho omezoval i nedostatek financí a zásobovací potíže. Ludvík XIV. se neustále snažil rozšiřovat svou zájmovou sféru o další a další území, čímž si proti sobě poštval většinu Evropy, a tvrdošíjně se odmítal vzdát sebemenších územních zisků. Proti sobě měl přitom takové vojevůdce, jako byli princ Evžen Savojský či John Churchill vévoda z Marlborough, jejichž talentu mohl konkurovat málokdo.
Vybraná kniha je útlý svazek vytištěný v roce 1762 v Amsterdamu a pojednávající o tažení maršála Villeroye a tehdejšího úřadujícího guvernéra Španělského Nizozemí markýze Bedmara ve Flandrech v roce 1704. Jedná se o kompilaci korespondence obou mužů s francouzskými a španělskými úředníky, ministry i samotným francouzským králem. Vydána byla více než půl století po skončení bojů a tři desetiletí po maršálově smrti na základě pramenů z vojenské kanceláře francouzského dvora. Ačkoli neobsahuje vědecký aparát, který by současnému badateli umožnil lépe se v problematice orientovat, ve své době pomohla zprostředkovat písemnosti širší veřejnosti a nepochybně se vyjímala v policích mnoha šlechtických knihoven.
Kniha je dostupná online zde
Campagne de Monsieur le Marechal Duc de Villeroy et de Monsieur le marquis De Bedmar en Flandres. Lʼan M.DCC.IV. Contenant Les lettres de ce Maréchal & celles de plusieurs autres Officiers Généraux au Roi, & a Mr. De Chamillart, Ministre au Département de la Guerre, avec les Réponses du Roi & de ce Ministre. Recueil formé sur les Originaux qui se trouvent en Depot au Bureau de la Guerre de la Cour de France. Marc Michel Rey, Amsterdam 1762. 184 s.