Jaroslav Purkyt (9. 4. 1893–11. 8. 1943) zahájil svou dramatickou vojenskou kariéru za první světové války v řadách c. a k. pěšího pluku č. 28. Na počátku roku 1915 padl do ruského zajetí, odkud se v květnu 1917 přihlásil do čs. legií. Do vlasti se vrátil v roce 1920 jako štábní kapitán. Radostné shledání s rodinou však skončilo tragédií – ve svém vojenském batohu měl na památku uschovaný ruský ruční granát, který jeho rodiče při manipulaci s batohem nevědomky odjistili.
Trauma ze smrti rodičů se Jaroslav Purkyt snažil překonat vzornou službou v armádě. Jako tělovýchovný důstojník 1. divize organizoval armádní vystoupení na všesokolských sletech a jeho věhlas coby schopného organizátora pronikl i do zahraničí. V roce 1928 na sebe upozornil záchranou velkých zásob benzínu z hořícího strašnického nádraží, kdy vedl zásah několika desítek záložníků pěšího pluku 28 a bez ohledu na nebezpečí osobně vynášel vysoce hořlavý materiál z hořící budovy. Hrdinská akce vzbudila značnou pozornost médií a Jaroslavu Purkytovi za ni osobně poděkoval i T. G. Masaryk.
Po mnichovských událostech, německé okupaci a následném rozpuštění armády se Jaroslav Purkyt zapojil do odboje v řadách Národního obranného svazu, který byl součástí Obrany národa. V dubnu 1942 byl však zatčen a po více než ročním věznění, zostřeným brutálními výslechy, odsouzen k smrti. Trest byl vykonán gilotinou v Drážďanech.
Na rozloučenou po sobě zanechal Jaroslav Purkyt dva dopisy. První, psaný den před popravou, byl určen pro Ottu Karafiáta z Říčan u Prahy, manžela jeho sestry Hedviky, u kterého se Jaroslav Purkyt po určitou dobu ukrýval. Jaroslav Purkyt v něm prosí především za materiální výpomoc pro svou manželku Vlastu a své děti. Je zajímavé, že o svém osudu se v dopise nezmiňuje a naopak jej zakončuje větou „Pište ihned!“. Druhý dopis, psaný v den popravy, začíná oslovením manželky a dětí, ke kterým se v dalším textu přidávají i sourozenci a další příbuzní. V tomto dopise se Jaroslav Purkyt loučí se svými blízkými a sourozencům se naposledy omlouvá za tragickou smrt rodičů. Zdánlivě nervózní rukopis vysvětluje skutečností, že musí psát na zdi.
Část pozůstalosti po Jaroslavu Purkytovi byla do sbírky VHÚ Praha zakoupena v roce 2016.