Historie dvouručního meče sahá asi do počátku 14. století. Vyvinul se zřejmě z meče pro jeden a půl ruky a od 14. do 16. století se vyvíjel souběžně s ním. Sloužil jako zbraň sečná i bodná. Dal se použít k ničení nepřátelské pěchoty i koní, na nichž seděli rytíři, stejně dobře se osvědčoval v otevřeném bitevním poli i v boji na hradbách. Pro svou velikost, váhu a celkovou mohutnost si ovládnutí této zbraně vyžadovalo zvláštní výcvik. Boj s dvouručním mečem se tehdy trénoval jako speciální, mimořádně náročná disciplína. Zpočátku to byla známá zbraň švýcarských a německých landsknechtů, ale do počátku 16. století se s novou zbraní seznámila celá Evropa a solingenské dílny zavedly její hromadnou produkci. Postupem doby bojový význam zbraně poklesl a ve druhé polovině 16. století ho v armádě nosila již jen čestná stráž provázející prapor. V roli čestné zbraně se dvouruční meč stal i zbraní ozdobnou.
Meč má přímou plamennou čepel, která je oboustranně broušena a je opatřena záchytnými křidélky a pod záštitou nebroušenou částí – rikasem. Dřevěná rukojeť je potažena kůží, hlavice, záštita i záštitný prstenec jsou zdobeny stříbrem inkrustovaným rostlinným ornamentem s řezbou stylizovaných akantových listů.