In memoriam brigádního generála PhDr. Antonína Basla

Nedávno jsme si v rámci této rubriky připomenuli životní osudy a dílo plukovníka PhDr. Jiřího Čermáka (1884–1955), náčelníka Vojenského zeměpisného ústavu v letech 1937-1939 a 1945. Dnes, 1. února 2024, by oslavil 135. narozeniny jeho předchůdce ve funkci, brigádní generál Antonín Basl. Připomeňme si proto i jeho životní osudy a dílo.

Antonín Basl se narodil 1. února 1889 na Královských Vinohradech, tedy v současné Praze. Vystudoval na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě historii a geografii a ještě během studií se stal spoluautorem (s prof. Václavem Švamberou) Bibliografie české literatury geografické v l. 1906 a 1907 a Bibliografie české literatury geografické v l. 1908, 1909, 1910 (publikovány v letech 1911 a 1912). Po dokončení studií se stal středoškolským učitelem v Turnově, nicméně jeho pedagogickou dráhu přerušila první světová válka. Na jejím počátku odešel s c. a k. píseckým pěším plukem č. 11 v hodnosti praporčíka na srbskou frontu. O tom, co mohl během prvního půl roku války prožít, podává realistickou reportážní formou zprávu kniha poddůstojníka píseckého pěšího pluku č. 11 Egona Ervína Kische Vojákem pražského sboru. Antonín Basl padl v prosinci 1914 během bitvy na Kolubaře  do srbského zajetí. V něm zůstal až do podzimu 1915, kdy došlo po vstupu Bulharska do války ke zhroucení srbské fronty.  Spolu s ostatními rakousko-uherskými zajatci pak musel absolvovat zimní pochod smrti albánskými horami k Jaderskému moři, kde zbytky srbské armády i přeživší zajatce vyzvedly spojenecké lodě a převezly je do Itálie. Nutno podotknout, že tento pochod nepřežily asi dvě desítky tisíc lidí.

V Itálii se Antonín Basl přihlásil do československých legií a od počátku dubna 1918 působil jako podporučík u 1. praporu pěšího pluku 39, jehož vojáci působili po menších útvarech jako výzvědčíci u italské IV. armády. Prošel bojovými operacemi na Monte Grappa na Piavě. Že se osvědčil, dokládá nejen italská medaile za statečnost, válečný kříž a Řád italské koruny, ale také skutečnost, že se z velitele roty vypracoval na velitele praporu. Po návratu z fronty do nově vzniklé republiky byl odeslán v čele svých vojáků do války o Slovensko 1918-1919, kde porazil maďarské bolševiky 1. května 1919 v bitvě o Komárno. Po skončení válek o integritu mu byla profesorem Švamberou nabídnuta pozice asistenta na geografickém ústavu Univerzity Karlovy, ale Antonín Basl zůstal v armádě. Absolvoval Vysokou školu válečnou, působil jako přednosta výchovného odboru hlavního štábu, v letech 1924-1926 byl také odpovědným redaktorem Vojenských rozhledů a poté velitelem pěšího pluku č. 24. Od roku 1932 byl zástupcem velitele Vojenského zeměpisného ústavu v Praze a o dva roky později se stal jeho náčelníkem. Na této pozici prokázal jak vysokou vědeckou odbornost, tak i vojenskou ráznost a počátkem roku 1935 dosáhl hodnosti brigádního generála. Zemřel nečekaně po krátké srdeční nemoci 4. dubna 1937. Na jeho místo v čele VZÚ pak nastoupil jeho dosavadní zástupce plukovník Jiří Čermák.

Prezentovaná kniha je sborníkem vydaným na památku generála Basla Vojenským zeměpisným ústavem roku 1937, krátce po jeho smrti. Jde o proslovy z rozloučení s generálem Baslem ve dnech 8. a 9. dubna 1937, mezi jejichž autory patří například armádní generál Ludvík Krejčí, italský vojenský attaché podplukovník Alberto Roda, brigádní generál Rudolf Medek nebo profesor Václav Švambera. Jedná se o drobný příležitostný číslovaný tisk formátu A5 v měkké vazbě. Prezentovaný exemplář má pořadové číslo 159. Jediným obrázkem v publikaci je reprodukce portrétní olejomalby od škpt. ZÚ Ferdinanda Rubeše na frontispisu. Pod portrétem je umístěn tištěný autogram generála Basla. Přesto se jedná o reprezentativní publikaci na kvalitním silném papíře s šedou ořízkou. Kniha je tak velmi důstojným rozloučením s vynikajícím důstojníkem i geografem, který se stal významnou osobností naší vojenské historie.

Citace:

In memoriam brigádního generála PhDr. Antonína Basla: [projevy proslovené v kapli sborové nemocnice 1 dne 8. dubna 1937 a projevy proslovené v novém pražském krematoriu dne 9. dubna 1937]. Praha: Vojenský zeměpisný ústav, 1937. 31 s.

Zdeněk Munzar