KOLLMANN, Josef. Valdštejn a evropská politika 1625‒1630

České země daly světu několik geniálních vojevůdců, jejichž věhlas dosáhl světové proslulosti. Mezi nejznámější patří bezpochyby Jan Žižka z Trocnova a Kalicha (asi 1360‒1424), Josef Václav Radecký z Radče (1766‒1858) a Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna (1583‒1634). Zlomovým okamžikem v životě posledně jmenovaného byl zajisté 7. duben roku 1625, kdy byl poprvé jmenován generalissimem císařských armád.

Albrecht z Valdštejna se narodil 14. září 1583 v Heřmanicích u Jaroměře do chudé šlechtické rodiny. Jeho mládí ani nedokončené univerzitní vzdělání nenasvědčovaly, že se mladý evangelík jednou stane jedním z nejdůležitějších mužů Evropy. První vojenské zkušenosti získal v císařském vojsku polního maršála Georga Basty během tažení proti Turkům roku 1604, které se ale kvůli Bočkajovu povstání v Sedmihradsku protáhlo do pozdních měsíců tohoto roku. Valdštejn se během něho sice vyznamenal, nicméně vrátil se raněný a nemocný. Během následujících let se rozhodl otevřít si cestu ke dvorské kariéře a konvertoval ke katolicismu. Roku 1608 sloužil v moravském pluku ve vojsku arcivévody Matyáše Habsburského během sporu domu habsburského (1606‒1611) při tažení na Prahu. O rok později se oženil s moravskou šlechtičnou a usadil se v markrabství, které spadalo pod Matyášovu vládu. Roku 1615 byl jmenován jedním ze tří plukovníků moravského stavovského vojska a roku 1617 na vlastní náklady vypravil pro arcivévodu Ferdinanda Štýrského (budoucího krále a císaře) dvě kompanie kyrysníků do války ve Furlánsku.

Na počátku českého stavovského povstání zůstala Morava neutrální, nicméně najmula vojsko. Na jaře 1619 provedla moravská protestantská opozice s asistencí českého vojska hraběte Thurna v markrabství převrat, přičemž většina stavovského vojska přešla na stranu povstalců. Jediný Valdštejn zůstal loajální králi, nikoliv stavům, kteří jeho chování považovali za vlastizradu, a část svého pluku převedl do Rakouska i s ukořistěnou stavovskou pokladnou. Nutno podotknout, že v té době byl již také jmenovaný císařským plukovníkem a ve Flandrech pro něj byl verbován kyrysnický pluk. V dalším průběhu české fáze třicetileté války rychle dokázal svoje schopnosti a také ochotu vlastních investic do vojska. Roku 1620 byl majitelem již dvou jezdeckých pluků a stavěl třetí, tentokráte pěší pluk. Během tažení císařsko-ligistických sil k Bílé hoře obdržel Valdštejn samostatné velení nad menším odřadem, který měl pacifikovat Slaný, Louny a severní Čechy. Jeho organizační nadání bylo vysoce ceněno, roku 1621 prakticky zachránil Moravu před invazí povstalců a o rok později byl jmenován pražským plukovníkem, což prakticky obnášelo pozici zemského velitele v Čechách a na Moravě. V dubnu 1625 byl pak ustanoven generalissimem císařských armád.

Jeho styl válčení postavený na vynikající logistické práci a vytvoření tak silného vojska, že s ním soupeř ani nechtěl bojovat, mu sice nevynesl mnoho zářných vítězství v polních bitvách (byť i v nich se s nepřáteli několikrát úspěšně střetl a osobní odvahu mu nešlo upřít), ale co do naplnění strategických válečných cílů byl mnohem úspěšnější. Také jeho schopnost využívat lehké jednotky chorvatského jezdectva, která byla dána jeho „uherskou“ válečnou školou, často přiváděla jeho soupeře k zoufalství.

Prezentovaná kniha PhDr. Josefa Kollmanna patří mezi nejlepší a nejpodrobnější zpracování části Valdštejnova života. Tento svazek se zabývá primárně obdobím Valdštejnova prvního generalátu, tedy období 1625‒1630, nicméně s ohledem na nutný kontext seznamuje čtenáře poměrně podrobně i s jeho dřívějším životem. Samotné rozpracování Valdštejnova prvního období v čele císařské armády je unikátní jak svým rozsahem podrobností, tak šířkou pramenné základny. Vedle poměrně známých válečných událostí dánské fáze třicetileté války zde čtenář získá také solidní vhled do problematiky kooperace císařských sil se španělským vojskem ve Španělském Nizozemí (dnešní Belgii), do expedice císařského pomocného sboru do Polska roku 1629 nebo do války o mantovské dědictví, tedy do nasazení císařských vojsk v severní Itálii. Kniha se také zabývá Valdštejnovými maritimními plány a výstavbou a nasazením císařské flotily na Baltu.

Obsáhlá publikace v pevných deskách končí Valdštejnovým prvním odstavením z velitelského postu roku 1630. Posledním čtyřem letům jeho života pak Josef Kollmann věnoval druhý svazek svého díla, kde řeší takzvanou valdštejnskou otázku, tedy jak to bylo s Valdštejnovou zradou a Valdštejnovým spiknutím. Publikace obsahuje rozsáhlý poznámkový aparát a obrazovou přílohu.

Lze konstatovat, že tato vynikající práce patří mezi základní prameny pro každého zájemce o problematiku třicetileté války a císařské armády. Také se jedná bezpochyby o nejlepší a nejpodrobnější zpracování valdštejnské problematiky v české historiografii.

Citace:

KOLLMANN, Josef. Valdštejn a evropská politika 1625‒1630: historie 1. generalátu. Praha: Academia, 1999. 452 s. ISBN 80-200-0692-3