16. června si připomínáme výročí bitvy u Ústí, která se udála roku 1426. Střet je známý také jako bitva na Běháni, podle terénní výšiny, která v důsledku těžební činnosti a následné rekultivace dnes již v původním stavu v podstatě neexistuje.
Ústí bylo jako strategický bod od května 1426 po dva měsíce v obležení husitských vojsk, které zahájil Jakoubek z Vřesovic. Městu se po celou dobu dařilo odolávat mohutné palbě a odrazit několik útoků na jeho hradby. Postupně se k obléhajícím připojily síly táborského svazu v čele s Janem Behou z Těšnice, Prokopem Holým a dále sirotků s Kunešem z Bělovic a Janem Roháčem z Dubé. Voje Pražanů a Litevců pod velením Zikmunda Korybutoviče dorazily jako poslední na začátku června. Husité, kteří neměli ustanoveného žádného vrchního velitele, se potom 6. června pokusili soustředěným útokem město bezúspěšně dobýt.
V reakci na pohyby husitských armád se v okolních katolických zemích začala sbírat hotovost. Na shromáždění saského vojska, které by mohlo Ústí vyprostit z obležení, se významnou měrou podílela markraběnka Kateřina, žena Friedricha Míšenského zvaného Bojovný, který byl tou dobou na sněmu v Norimberku. Vojska pocházející ze Saska, Míšně, Durynska a Horní Lužice se potom vydala do Čech v několika proudech pod velením míšeňského fojta Bosa z Fictumu a v podvečer 15. června se setkala u Chabařovic. Ačkoliv byla velikost armády vskutku impozantní, husité byli v přesile.
Jedna z největší bitev husitských válek se odehrála v neděli, tedy v den, kdy se podle křesťanského zvyku neměly vést žádné boje. Katolická vojska ale s největší pravděpodobností neměla dostatek proviantu, a tak se útok navzdory panujícím vysokým teplotám nesnažila oddálit. Těsně před bojem se setkali zástupci obou nepřátelských stran a utrakvisté požádali, aby bylo ujednáno, že budou bráni zajatci a jak s nimi bude následně zacházeno. Jejich návrh byl ale striktně odmítnut, což se později stalo osudným pro řadu německy hovořících rytířů. Katolická vojska zahájila útok do mírného svahu, na kterém stála zformovaná vozová hradba, a v odpovědi jim z ní byla zahájena palba. Pěší část vojska přesto na hradbu udeřila se snahou ji povalit, což se jim také částečně podařilo, ale vzápětí byla palbou zatlačena zpět. Za stahujícím se vojskem vyrazila do protiútoku pěchota s jezdectvem a jejich úder, který rozhodl bitvu, způsobil, že se ústup změnil v úprk. Vojsko bylo potom pronásledováno až k česko-saské hranici a cestou utrpělo další těžké ztráty.
Bitva u Ústí se tak nesmazatelně zapsala do historie vojenství tím, že v ní byly poprvé v masovém měřítku použity palné zbraně, které zásadním způsobem ovlivnily výsledek boje a předznamenaly tak jeho vývoj v celoevropském rámci v průběhu následujících staletí. Na paměť vítězně svedené bitvy a následného pronásledování zbytků rozprášené armády sepsal anonymní autor Píseň o vítězství u Ústí. Oslabené město bylo následně dobyto a dáno na deset let do správy Jakoubkovi z Vřesovic. Počty padlých se v pramenech různí. Nejvěrohodnější se ale jeví odhad Bartoška z Drahonic, který uvádí 4000 padlých na straně katolíků. U utrakvistů se počet padlých blížil přibližně ke třem desítkám.
Autor publikace, archivář a historik Bořivoj Lůžek, se narodil roku 1921. Pocházel z učitelské rodiny žijící v Oboře, vystudoval filozofickou fakultu a od 28 let působil až do roku 1981 jako ředitel okresního archivu v Lounech. V letech 1950–1984 byl také tamějším kronikářem. Výsledky výzkumů zaměřených na rodný kraj pravidelně zveřejňoval v regionálním tisku. Zemřel v roce 1987.
Zmiňované bitvě je v knize Po stopách husitství v Ústeckém kraji, která se věnuje regionálním dějinám v severozápadních Čechách, vyčleněna celá jedna kapitola. Autor se ale neomezuje pouze na dění v období husitských válek 1419–1434, ale začíná výkladem situace v zemi již před nimi, krátce se věnuje Jakoubkovi z Vřesovic, spanilým jízdám, jednání v Basileji a bitvě u Kostomlat. Dále navazuje dobou polipanskou a jejími problémy s přesahem až do poloviny 15. století. Předmluvu napsal Jindřich Tomas, a zatímco se první část knihy věnuje historii Ústecka, druhá část obsahuje edici husitských písní z méně známého Roudnického rukopisu. Publikace má pevnou vazbu a obsahuje celkem 154 stran. V závěru je doplněna o 15 černobílých kreseb míst a fotografií dokumentů pojících se k historii kraje. Kniha vyšla v celkovém nákladu 3 000 výtisků a je čtenářsky atraktivní nejenom pro své zaměření na historii regionu, ale také zpřístupněním Roudnického rukopisu ve zmiňované edici a neměla by tak v žádném případě uniknout pozornosti badatelů, kteří se zajímají o první polovinu patnáctého staletí a dějiny Ústecka.
Citace:
Lůžek, Bořivoj. Po stopách husitství v Ústeckém kraji. Krajské nakladatelství Ústí nad Labem: 1959.