Začátkem 14. století se objevily meče s delším sloupkem rukojeti, které se daly přidržovat a ovládat levou rukou, držící hlavici a část jílce. Šlo o předchůdce pozdějšího meče dvouručního a převratný zlom ve vývoji chladných zbraní. Jiné byly nejen rozměry, ale v rukou pěšího bojovníka i úloha meče, jenž do té doby býval výsadou i symbolem jezdectva a součástí středověkých tradic.
Prodloužením sloupku rukojeti se z hlavice náhle stalo držadlo. Ve 14. století nabyla hlavice tříhranného, ke sloupku zúženého tvaru, který se ve století následujícím vyvíjel v hraněnou, později hladkou hrušku. Nové tvarování rukojeti vzniklo jako úprava přizpůsobující meč potřebám pěchoty a v průběhu 15. století se rozšířilo na všechny druhy tohoto typu zbraně. Hlavice ve tvaru hrušky se tak stala jedním ze základních tvarových znaků meče renesančního. Meč pro jeden a půl ruky znamenal průlom do tradice klasických rytířských mečů a dosud pevných řádů. Ten, kdo ho přidržoval levicí, nemohl nést štít, hlavní vizitku a pýchu středověkého rytíře. V celé Evropě se tomuto meči proto říkalo opovržlivě bastard.
Čepel je přímá, dvousečná, průřezu zploštělého šestiúhelníku. Pod jílcem se nachází 8,5 cm dlouhé rikaso – oboustranně nebroušená část s rytou linkou a třemi ozubenými koly.
Rukojeť je dřevěná, potažená kůží, se středovým prstencem. Hlavice má hruškovitý tvar s knoflíkem. Záštita je hraněná, esovitě prohnutá, ramena zakončují ozdobné knoflíky. Na vnější straně lze spatřit oválný záštitný prstenec, vnitřní prstenec je mírně prohnutý k čepeli.