Obrazový zpravodaj z bojiště o bitvě u Cušimy

Ve dnech 27. a 28. května roku 1905 došlo k rozhodující námořní bitvě rusko-japonské války (1904–1905). Tento konflikt zahájený japonským útokem na ruské lodi v přístavech Port Arthur (dnes Lü-šun-kchou) a Čempulcho (dnes Inčchon) byl veden o nadvládu nad Mandžuskem a Korejským poloostrovem. Ve východní Asii měly začátkem 20. století své zájmy všechny evropské mocnosti, které se snažily získat silnější postavení na úkor slábnoucí čínské říše. Vedle nich se velmi dravě projevovalo Japonsko, vítěz poslední čínsko-japonské války z let 1894–1895 a nová lokální velmoc. Z tohoto důvodu byl rusko-japonský konflikt v Evropě velmi podrobně sledován a o jeho průběhu pravidelně referoval tisk.

V našich zemích byl přímo tomuto konfliktu zasvěcen časopis Obrazový zpravodaj z bojiště, vycházející od roku 1904 do roku 1906, o jehož specifikách jsme již psali při připomínce petrohradské krvavé neděle. Vydával ho známý český spisovatel, novinář a politik Jan Klecanda (1855–1920), od jehož úmrtí uplynulo 15. května 105 let. Sama Klecandova osobnost stojí za pozornost, neboť měl blízko k vojenství. Během své prezenční vojenské služby v letech 1875–1878 sloužil u „pluku pionýrského“, tedy u technických jednotek spadajících pod ženijní vojsko, a podílel se na vydání nového technického reglementu (předpisu) pro c. a k. technické sbory. Vojenské tematice a dějinám se nevyhýbal ani ve své publikační činnosti, jmenujme např. jeho povídky Na bojišti z revolučních válek let 1848–1849 v Itálii či populární přehled českých dějin Od Řípu k Bílé hoře (1890). Politicky se hlásil k mladočechům, byl silně vlastenecky a panslovansky orientován a během první světové války se angažoval v protirakouském hnutí. Do prvního odboje se výrazně zapojili i jeho tři synové – Jan (pseudonym Jan Havlasa), Vladimír a Jiří.

Vraťme se ale k rusko-japonské válce a bitvě u Cušimy. V této bitvě se ruská baltská flotila viceadmirála Z. P. Rožestvenského (později přeznačená na 2. tichomořskou eskadru) střetla s japonským loďstvem admirála Heihačiró Tógóa. Rusové museli před bitvou nejprve obeplout prakticky polovinu světa, neboť jejich loďstvo na Dálném východě zůstalo po smrti velícího admirála Makarova a neúspěšné bitvě ve Žlutém moři zablokováno v Port Arturu. Rožestvenského původním úkolem bylo vyprostit ruskou tichomořskou eskadru z přístavu a spojenými silami porazit Japonce. Než ale Rusové obepluli Afriku, Port Arthur padl. Rožestvenského loďstvo mělo přesto pokračovat k Vladivostoku a stát se 2. tichomořskou eskadrou.

Admirál Tógó čekal na Rusy v Cušimském průlivu mezi Koreou a Japonskem a ve dvoudenní bitvě uštědřil Rusům zdrcující porážku. Zatímco Rusové přišli o 21 lodí (včetně 6 bitevních a jednoho obrněnce pobřežní obrany), o 7 zajatých plavidel (včetně 2 bitevních lodí a 2 obrněnců pobřežní obrany) a o téměř 12 000 námořníků (padlých, raněných a zajatých), japonské ztráty činily jen 3 potopené torpédovky a 700 námořníků (117 padlých a 583 raněných). Za zmínku stojí i skutečnost, že v bitvě u Cušimy po sobě obě loďstva pálila mj. i škodováckými děly vyrobenými v plzeňské zbrojovce.

Bitva u Cušimy jednoznačně potvrdila vstup Japonska mezi světové velmoci a stála u zrodu moderního japonského válečného námořnictva, stejně jako u začátku japonské sebedůvěry a víry v sílu svého válečného loďstva. Pro Rusy šlo naopak o obrovskou potupu, po níž museli jednat o míru. Z hlediska technického vývoje válečných námořnictev pak bitva prokázala správnost projektů nových bitevních lodí, u nichž byl kladen důraz na výzbroj větším množstvím těžkých děl s dlouhým dostřelem a na vyšší rychlost.

O porážce Rusů u Cušimy referoval Obrazový zpravodaj poprvé v čísle z 31. května 1905. Bitvě je věnována téměř celá strana dva (první textová) a shrnuje výčet zpráv o boji z různých zdrojů. Ty se samozřejmě velmi výrazně různily a v některých případech dokonce připisovaly vítězství poraženým Rusům. Autor textu uzavřel článek tím, že „dlužno vyčkati věrohodných, dalších zpráv o první srážce, zvláště třeba vyčkati, podařilo-li se Rusům proniknouti k severu“.

Citace:

Obrazový zpravodaj z bojiště. Praha: Unie, 31.05.1905, 2(24), s. [2]. ISSN 2336-2162. Dostupné také z: https://digitalnistudovna.army.cz/uuid/uuid:305fe791-5191-11e9-a2b3-005056b73ae5 

Zdeněk Munzar