Tito Artykulowé na Sněmu Obecném kterýž držán byl na Hradě Pražském …

Na českém zemském sněmu, konaném ve dnech 6. až 9. června 1617, byl českými stavy přijat za českého krále Ferdinand II. Štýrský. Tento kontroverzní Habsburk zahájil tvrdou rekatolizaci podunajské monarchie, přičemž proslul svojí netolerancí a náboženským fanatismem, a zároveň upevnil vládu habsburského rodu v rakouských, uherských a českých zemích a položil základy moderního centralizovaného absolutistického státu. Podle ujednání sněmu byl 29. června 1617 ve svatovítském chrámu také korunován.

Ferdinand, narozený 9. července 1578, byl nejstarším synem Karla II. Štýrského, vnukem Ferdinanda I., a tedy po mužské linii bratrancem dosud vládnoucího, ale bezdětného císaře Matyáše. Byl vychováván v katolické víře, od roku 1590 v jezuitské koleji v Ingolstadtu. Jeho politika byla silně ovlivněna názory, které mu vštípili katoličtí učitelé, a je proto znám pro své nekompromisní prosazování rekatolizace na územích, kterým vládnul.

Nejprve tak činil ve svých dědičných zemích – Štýrsku, Korutanech a Kraňsku, které převzal po smrti svého otce v roce 1590 a následné regentské správě. Po dokončení studií a dosažení plnoletosti se v roce 1596 již osobně ujal vlády ve vnitřních Rakousích, odkud vyhnal protestantské kněze a šlechtě dal na výběr buď konvertovat na katolickou víru, nebo odejít do exilu. Jeho postupy sice vyvolávaly odpor, přesto se mu podařilo dosáhnout toho, že většina území pod jeho vládou byla již kolem roku 1600 formálně katolická.

Roku 1601 se jako vojevůdce účastnil dlouhé turecké války, nicméně při tažení k pevnosti Kaniža (dnes Nagykanizsa v Maďarsku) a jejím obléhání neprojevil vojenské nadání. V dalších letech se již osobně do války nikdy nevypravil.

V roce 1615 císař Matyáš Ferdinanda adoptoval, aniž by však navrhoval jeho volbu římským králem, neboť se obával, že by jej mladší příbuzný donutil k abdikaci. Špatný zdravotní stav ale Matyáše na jaře 1617 přeci jen přivedl alespoň ke svolání českého zemského sněmu, aby Ferdinandovi zajistil nástupnictví na český trůn, a tím připravil půdu i pro jeho císařskou volbu.

Ferdinand Štýrský se stal dědicem Matyáše Habsburského na základě dohody bezdětných rakouských Habsburků, kteří rozhodli o přesunu nástupnictví na štýrskou větev rodu, a to bez ohledu na hlavu španělské větve, krále Filipa III., který prosazoval nároky sebe a svých dědiců na vládu v říši. Teprve na základě tajné, tzv. Oňatovy smlouvy, projednávané od jara 1617, uzavřené 29. července toho roku a pojmenované po španělském vyslanci ve Vídni, který vyjednal její finální znění, se španělská větev Habsburků zřekla všech nároků na české a uherské království. Výměnou za to získali strategicky významná území v Alsasku, díky kterým se Španělsku podařilo propojit jeho italské državy se Španělským Nizozemím. Smlouva ukončila vleklé spory v rámci Habsburského domu a umožnila převzetí následnictví po bezdětných bratrech Rudolfovi a Matyášovi štýrské větvi Habsburků, a tedy Ferdinandovi.

Čeští stavové si ovšem uvědomovali Ferdinandovo protireformační úsilí ve Štýrsku a Korutanech, a navíc nechtěli uznat dědičnost českého trůnu v habsburském rodě. Složitá jednání se podařilo završit až 9. června 1617 poté, co Ferdinand přislíbil respektovat všechna zemská privilegia, včetně Rudolfova Majestátu, který zaručoval náboženskou svobodu v zemích Koruny české.

Dříve než v březnu 1619 zemřel císař Matyáš a Ferdinand mohl převzít vládu v českých a rakouských zemích, vypuklo v Čechách stavovské povstání a s ním třicetiletá válka. Česká stavovská vojska pod velením Jindřicha Matyáše hraběte Thurna přitáhla k Vídni, čehož chtěli stavové využít k tomu, aby Ferdinanda donutili potvrdit stavovské a náboženské svobody v českých zemích i v Rakousích. Tento krok se jim ovšem nepodařilo uskutečnit, neboť Ferdinanda osvobodil od nátlaku rakouských protestantských stavů oddíl dorazivších císařských vojáků, díky čemuž protestanti neotevřeli českému vojsku brány, a to muselo záhy s nepořízenou odtáhnout. „Zásah shůry“ panovníka jen utvrdil v neústupnosti vůči protestantům. Dne 19. srpna 1619 byl proto generálním sněmem Koruny české prohlášen za sesazeného a novým českým králem zvolen kurfiřt Fridrich Falcký, čelný představitel říšské protestantské unie. Vlády nad českými zeměmi se Ferdinand znovu ujal až po porážce povstalých stavů na Bílé hoře.

Tisk vydaný v Praze v dílně Samuela Adama z Veleslavína bezprostředně po konání sněmu představuje ujednání zemských stavů, kteří přijali návrh císaře Matyáše na přijetí a korunovaci jeho následníka ze štýrské větve rodu, a to za podmínek, že dotyčný svým volebním reverzem potvrdí všechna zemská a stavovská privilegia království. Exemplář uložený ve fondu knihovny VHÚ je sice nekompletní, ale v roce 2008 byl podroben restaurátorskému zásahu a na dochovaných stranách se nachází téměř úplný zápis sněmovního usnesení.

Celý text i s dodatkem o berních a s rytinami je možné zhlédnout zde.

Citace:

[Tito Artykulowé na Sněmu Obecném kterýž držán byl na Hradě Pražském Léta Páně Tisýcýho, Ssestistého, Sedmnáctého w Auterý den památný Swaté Benygny a zawřjn téhož Léta w Pátek po Swatém Medardu. Při přjtomnosti Neygasněgssjho Knjžete a Pána Pana Mathyásse, Ržjmského Cýsaře Vherského Cžeského ec. Krále ec. odewssech Třj Stawůw Králowstwj Cžeského swoleni, a zawřjni gsau. Jan z Klenowého a z Janowic na Žiňkowech Nowém Hradě a Březyně G. M. Cýsaře Ržjmského Radda, a Neywyšssj Pjsař Králowstwj Cžeského.] [S.l. : s.n., 1617] [Staré Město pražské : Samuel Adam z Veleslavína]. XII s. ; 22 x 18,5 cm