Vojenská kartografie má na českém území dlouhou tradici. Obor se v čistě národní dikci začal prvotně formovat již za první světové války v československých legiích v Rusku, kdy příslušné úlohy plnilo Topografické oddělení štábu „Čechovojsk“. Stejně jako drtivá většina ostatních orgánů bylo i toto oddělení dislokováno v železničních vagonech a na poněkud spartánské poměry dobře technicky vybaveno. V Československu pak můžeme jako nejzazší bod určit 27. listopad 1918, kdy Vrchní velitelství Československé branné moci vydalo rozkaz č. 8 o zřízení kartografického oddělení při MNO, do jehož struktur bylo oddělení zařazeno 18. prosince téhož roku. Mezi první úkoly, které oddělení řešilo, patřila archivní rozluka s Rakouskem, týkající se i vojenské topografie, kterou na českém území do té doby zajišťoval k. u k. Militärgeographisches Institut s hlavním sídlem ve Vídni. Další otázkou se též stal nový vhodný objekt pro příslušné oddělení. Budova, projektovaná Bedřichem Feuersteinem v letech 1921–1923, byla dokončena v roce 1925 v tehdejší Bučkově, dnešní Rooseveltově ulici v pražské Bubenči a sloužila Vojenskému zeměpisnému ústavu až do roku 2003.
Vojenský zeměpisný ústav pak v prvorepublikovém období vyvíjel činnost v následujících oblastech: astronomicko-geodetické oddělení provádělo, jak název napovídá, práce astronomické, nivelační a geodetické, především však triangulační. Ty byly podstatné především pro přesné vymezení průběhu hraniční linie. Toto oddělení spadalo pod několik komisí – jednu pro každý příslušný sousední stát. Komise měly mezinárodní složení se zastoupením mj. sousedního státu a dohodové mocnosti. Kartografické oddělení zpracovávalo původní návrhy podrobných topografických map, například úředních, speciálních, ale i školních. Popisný odbor pak prováděl studijní a výzkumné akce v terénu a pro vojenské a ústavní potřeby aplikoval materiál řady vědeckých oborů, zejména geografie, geologie, hydrologie a v neposlední řadě také meteorologie.
K činnosti ústavu nedílně patří i výroční zprávy. Dnes představovaný titul, sice Výroční zpráva za rok 1925, formálně ani strukturálně nevybočuje z očekávaného úzu, přináší však pozoruhodné informace badatelům i zájemcům o vojenskou kartografii, ale i kartografii na českém území jako takovou. Pozoruhodné jsou především kapitoly shrnující vědeckou činnost. Ta kromě stanovených úkolů ústavu zahrnovala i pedagogickou činnost, včetně přednášek některých pracovníků na vysokých školách. O cíleném budování informační základny pak svědčí kapitola Archiv a knihovna, shrnující především publikační činnost pracovníků a knihovní a archivní akvizici – za rok 1925 byl knihovní fond obohacen o skoro tisícovku svazků převážně zahraniční odborné literatury, získáván byl většinou formou přidělení, ale i nákupy, výměnami a dary. Zaznamenána je i vlastní produkce o 239 svázaných brožurách. Samostatná kapitola pak pojednává o stavbě nového objektu v Bubenči, stěhování ústavu a popisuje i stísněné podmínky provizorního sídla ústavu v soukromých domech na pražském Újezdě. Součástí svazku této výroční zprávy je i mapová příloha s ukázkami stěžejních děl za daný rok, v tomto případě se přílohy týkají tehdy aktuální triangulace a nivelace.
Svazek je zajímavý i z provenienčního hlediska. Přídeští nese exlibris škpt. Karla Hlávky (1895–1965), geologa, mineraloga, památkáře a především vojenského kartografa, který ve Vojenském zeměpisném ústavu působil v prvorepublikovém období a podílel se na jeho poválečné obnově. Jeho písemná pozůstalost se v současnosti nachází v Archivu Národního muzea. Exlibris, ovlivněné grafickým názorem symbolismu a avantgardy, připomínající styl zejména Františka Koblihy, stojí v pozoruhodném kontrastu s věcností obsahové stránky.
Citace:
Výroční zpráva za rok 1925. Praha: Nákladem vlastním, 1926.