Dcera pplk. Mašína, Zdena, jej Vojenskému historickému ústavu Praha věnovala v listopadu 1990.
Psáno tuhou na toaletním papíru:
„Milovaná ženo a drahé moje děti! Naskytla se mi poslední možnost poslati Vám poslední pozdrav na věčné rozloučení. Tebe, moje milovaná ženo, prosím, abys mi odpustila, provinil-li jsem se na Tobě. Vím dnes, že jsem byl k tobě zbytečně tvrdý a snad nespravedlivý. Odpusť a nevzpomínej na mne ve zlém! Zanechávám Tě zde, moje drahá, s velikým úkolem. Vychovat naše děti. Vím, že je to úkol nesnadný, ale věřím, že jej splníš a že se Ti to zdaří. Vychovej z nich lidi čestné, uvědomělé Čechy…
Ať žije vlast a národ, ať žije svobodné Československo!…a vlastence! Byl bych rád, kdyby některý z hochů se ujal našeho rodného statku – A vy, mé drahé děti, nezapomeňte na svého nešťastného otce, který bojoval za to, aby naše drahá vlast byla opět svobodná a volná. Pamatujte, že pro vlast a národ nutno obětovat i život. Pamatujte, že Vašeho otce ubili nelidským způsobem Germáni, největší naši nepřátelé. Nezapomeňte nikdy na to! – Buďte hodní, poslouchejte a milujte svoji matku a mějte se vzájemně rádi. Pomáhejte si vždy navzájem! – Učte se pilně, buďte v životě vždy čestní a poctiví! Pozdravujte též maminku a prosím ji, aby mi i ona odpustila, provinil-li jsem se proti ní. Též i strýce B. Doufám, že ten se snad vrátí. Buďte všichni šťastni! Líbám Vás všechny v duchu naposled. Váš otec.“