Zborov: památník k třicátému výročí bitvy u Zborova 2. července 1917

Zborovská bitva patřila v prvorepublikovém Československu k nejdůležitějším symbolům samostatnosti mladého státu a existence jeho branné moci. Nutno podotknout, že aktivní přijímání odkazu Zborova se týkalo hlavně česky mluvícího obyvatelstva - u Slováků se příliš velké „zborovské“ nadšení neobjevovalo, o míře zapojení německé a maďarské menšiny snad není ani třeba hovořit. Po rozbití Československé republiky na konci 30. let byla zborovská tradice přirozeně potlačena, za vše hovoří likvidace hrobu a ostatků zborovského Neznámého vojína.

Rok 1945 sice znamenal návrat oficiálního připomínání Zborova, avšak nové tradice druhého odbojového hnutí mu ubraly část prostoru, který zaujímal v meziválečném období. To však nebránilo tomu, aby se v roce 1947 uskutečnily velké (a na dlouhou dobu poslední) oslavy jeho kulatého výročí. U této příležitosti bylo publikováno třetí vydání sborníku s prostým názvem Zborov.

Redakce ve svých poznámkách přiznává, že třetí vydání „je skromnější svou vnější výpravou než vydání předešlá“, přičemž se odkazuje na požadavky doby, ve které nová verze sborníku vznikala. Jak napovídá údaj o vydání, nejedná se o zbrusu nové dílo, jsou zde povětšinou umístěny stejné texty, jaké obsahovali i předchůdci sborníku z roku 1937, jejichž jádro tvořily vzpomínky jednotlivých legionářů a krátká literární dílka plejády významných českých umělců (Antonín Sova, Karel Čapek, Rudolf Medek a další).

To, co činí třetí vydání unikátním, jsou uveřejněné projevy politických a vojenských představitelů ČSR. Ty byly předneseny v průběhu oslav 30. výročí a nahrazují v publikaci již značně neaktuální proslovy prvorepublikové mocenské elity, přičemž jedinou výjimkou jsou pochopitelně texty od již zesnulého T. G. Masaryka. Zajímavé je složení řečníků. Ke Zborovu se vyjadřují jak tradiční představitelé prvorepublikové státotvorné politiky (Edvard Beneš, Jan Šrámek, Petr Zenkl), tak hlavní vůdci Komunistické strany. Během druhé světové války a těsně po ní totiž českoslovenští komunisté potlačili svůj původně striktně internacionalistický světonázor a stali se z nich militantní obhájci národního československého státu, přičemž převzali i část jeho původních stavebních pilířů. Ve svých proslovech si však trio Gottwald, Slánský a Široký vzalo ze zborovské tradice pouze to, co napomáhalo jejich populistickému programu. Jednak to bylo výrazné protiněmecké ostří a dále fakt, že u Zborova se jednalo o společný boj s „bratrským ruským národem“. S tím bylo spojeno časté odkazování na pokračování Zborova v bojích na východní frontě za druhé světové války (opět po boku ruských vojáků, opět proti odvěkému německému nepříteli).

Pro komunistické projevy je taktéž příznačné, že vedle Zborova vyzvedávají význam bitvy u Bachmače, kde proti německým jednotkám bojovaly legie v součinnosti se zárodky Rudé armády. Ta se však po uzavření Brestlitevského míru obrátila proti nim, což samozřejmě (nejen) komunističtí řečníci nezmínili. Legionářská tradice byla pro jejich záměry tehdy ještě důležitá, hrdě se k ní hlásili i prokomunisticky orientovaní členové vlády Zdeněk Fierlinger a Ludvík Svoboda, oba veteráni od Zborova.

Veřejně prezentovaný komunistický pohled na Zborov a na československé legie obecně se začal významně měnit až po únoru 1948 (a to ne ze dne na den - stejně tak nebyli Masaryk a Beneš bezprostředně po Únoru prohlášeni za nepřátele lidu). Oficiální oslavy jeho výročí byly na dlouhou dobu zapovězeny a v takovém rozsahu, v jakém byly uspořádány v roce 1947, je nemůžeme očekávat ani v dnešní době.

Citace:

Zborov: památník k třicátému výročí bitvy u Zborova 2. července 1917. Praha: Čin, 1947. 311 s.