Třetí pražská defenestrace a začátek třicetileté války

Říká se, že třicetiletá válka začala a skončila v českých zemích. Dne 23. května 1618 došlo v Praze k vyhození královských místodržících z okna české dvorské kanceláře na Pražském hradě. Touto defenestrací začalo stavovské povstání, které zároveň představovalo první fázi třicetileté války (1618–1648). O více než třicet let později dobývali Prahu Švédové v době, kdy byl podepisován tzv. vestfálský mír, kterým byla válka uzavřena. Teprve o několik dní později boje ustaly i v Praze.

+5

O pražských válečných událostech roku 1648 jsme na našich stránkách již psali (viz zde). Jak ale vypadal začátek války, která trvala dlouhá tři desetiletí a vyžádala si miliony lidských životů?

Náboženská situace v českých zemích a cesta ke stavovskému povstání

Abychom vysvětlili události roku 1618, musíme se alespoň krátce zmínit o náboženském vývoji českých zemí už od 15. století. Tehdy se totiž české země staly tzv. královstvím dvojího lidu – katolíků a utrakvistů. V první polovině 15. století vystoupil Jan Hus se svým učením, které odstartovalo českou reformaci a husitské války. Po jejich skončení už české země neměly být nikdy nábožensky jednotné. Vedle katolíků zde žili husité a zanedlouho také příslušníci nově vzniklé jednoty bratrské.

V 16. století se k české reformaci připojila reformace německá, když roku 1517 vystoupil Martin Luther se svými 95 tezemi pro očistu náboženství. V Německu záhy vzniklo luteránství, zatímco ze Švýcarska se začal šířit náboženský směr spojený s myšlenkami Jana Kalvína – kalvinismus. Evropu zaplavovaly nově vznikající církve a v českých zemích se ke katolíkům, husitům a českým bratřím připojili luteráni a kalvinisté. Oproti nekatolíkům zde byli katolíci v menšině.

Zatímco český lid byl převážně nekatolický, jinak tomu bylo v případě vládnoucí dynastie. Na českém královském trůně seděli již od roku 1526 příslušníci rodu Habsburků, kteří byli tradičně katoličtí. I jejich nejbližší dvořané a držitelé vysokých úřadů často sdíleli jejich víru a byli preferováni oproti nekatolíkům. Z toho postupně vznikal konflikt, ve kterém byly od počátku propojeny otázky náboženství s politickými problémy.

Ve Svaté říši římské bylo roku 1555 ustanoveno tzv. augsburské vyznání, ve kterém platila zásada „koho panství, toho náboženství“. Poddaní se měli vždy přizpůsobit víře své vrchnosti. V Čechách ovšem byla situace jiná: Roku 1575 císař Maxmilián II. ústně potvrdil tzv. českou konfesi, která povolovala katolictví, utrakvismus, luteránství i jednotu bratrskou. I když tento ústní příslib byl úspěchem českých stavů, cílem bylo dosáhnout jejího písemného potvrzení. To Češi získali v červenci roku 1609, kdy byl Rudolf II. donucen podepsat Majestát na náboženskou svobodu, který je znám také jako Rudolfův majestát (blíže viz zde). Jedním z úspěchů, kterých stavové dosáhli na cestě za potvrzením náboženské svobody, bylo zřízení sboru defensorů, který měl dohlížet na dodržování náboženské svobody – nyní tedy Majestátu a dalších souvisejících dokumentů. A defenzoři brzy na jednání v rozporu s Majestátem začali upozorňovat.

Případ kostelů v Hrobu a Broumově

Rudolfův Majestát skutečně byl v některých aspektech porušován. Někteří radikální katolíci ho dokonce odmítli akceptovat jako platný zákon. Kriticky se k němu vyjadřovali především Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkowicz – nejvyšší kancléř Království českého – a také dva královští místodržící – Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka a Jaroslav Bořita z Martinic. Právě tito dva muži se později zapsali do povědomí české společnosti kvůli události, k níž došlo 23. května 1618.

Ačkoliv bychom příklady porušování Majestátu v tehdejší praxi našli, hlavní rozbuškou, která odstartovala stavovské povstání, se paradoxně staly dva sporné problémy: Byl uzavřen evangelický kostel v Broumově a dokonce zbourán kostel v Hrobu u Teplic. Nekatoličtí defenzoři tyto dvě události interpretovali jako trestuhodné porušení Majestátu, ovšem katolíci se k věci stavěli jinak. Oba dva kostely totiž stály na půdě, která náležela katolické církvi, a majitelé těchto pozemků oprávněně předpokládali, že s danými kostely mohou naložit podle své vůle.

V březnu 1618 proběhl v pražském Karolinu sjezd nekatolických stavů, který měl projednat porušování Majestátu – ať už domnělé, nebo skutečné. Císař Matyáš měl proti tomuto jednání výhrady, proto zakázal další evangelický sjezd. Ten byl naplánován na květen a měl sporné otázky dořešit. Zákaz ovšem nekatolíky nezastavil a ti se znovu sešli 21. května 1618.

Defenestrace jako „stará česká tradice“

Zastavme se ještě na chvíli u charakteristiky toho, co mělo brzy následovat. Defenestrace, tedy vyhození osob z okna, se před čtyřmi sty lety totiž neodehrála poprvé. Tato specifická praxe bývala označována za českou tradici nejen mytickým českým velikánem Járou Cimrmanem, ale byla tak vnímána už českou stavovskou obcí na počátku 17. století.

K první české defenestraci došlo roku 1419, kdy byli z oken Novoměstské radnice vyhozeni protihusitští radní. Dav Husových přívrženců vedený knězem Janem Želivským si výsledek akce pojistil tak, že skupina husitů čekala pod okny s přichystanými sudlicemi. Defenestrovaní dopadli na jejich hroty, což nikdo z vyhozených nepřežil.

Druhá pražská defenestrace proběhla roku 1483 na dvou pražských radnicích. Na Starém Městě byl vyhozen z okna purkmistr, který pád přežil. Krvavější byl průběh událostí na radnici Nového Města, kde byla z oken vyhozena těla pobitých radních. Defenestrovali opět husité, kteří se rozhodli zakročit proti svým odpůrcům.

Bylo zjevné, že se rodí tradice, která se držela i nadále v povědomí Čechů. Když roku 1609 probíhal patrně nejdelší zemský sněm českých dějin, několikrát zaznělo, že by v řešení problémů mohlo napomoci vyhození nejvyššího kancléře Lobkowicze z okna. K činu tehdy nedošlo. Mnozí nekatoličtí účastníci tohoto sněmu se ovšem podíleli na politických jednáních také devět let poté – tedy i na sjezdu v květnu 1618. A vše si dobře pamatovali.

Předvečer defenestrace

Sjezd 21. května se nesl ve vzrušené atmosféře. Bylo jasné, že se něco chystá. Konkrétní průběh událostí, které měly brzy následovat, se ovšem dojednal až následujícího dne večer. V paláci Smiřických na Malé Straně tehdy došlo ke schůzce několika spiklenců. Mezi nimi byl přítomen Jindřich Matyáš hrabě Thurn, jeden z budoucích velitelů vojsk vzbouřených stavů, nebo politik a diplomat Václav Budovec hrabě z Budova. Jejich hostitelem byl mladík, na kterého se dnes velice často zapomíná: Albrecht Jan hrabě Smiřický, kterému bylo teprve 23 let, ovšem byl jedním z nejbohatších mužů království. Nekatolíci mu prorokovali zářnou budoucnost a někteří dokonce zvažovali, že by mohl být zvolen novým českým králem. Albrecht Jan, dědic majetku rodu Smiřických, však v listopadu roku 1618 zemřel – patrně na tuberkulózu. Netrvalo dlouho a jeho pozůstalost přešla do držení jednoho z nejznámějších vojevůdců třicetileté války – Albrechta z Valdštejna, jehož matka byla též příslušnicí rodu Smiřických.

Spiklenci se 22. května domluvili, že následujícího dne budou řešit problémy nikoliv dalším jednáním, ale tradičním činem: Defenestrací.

23. květen 1618

Ráno vyrazila skupina vzbouřenců na Pražský hrad pod vedením Thurna, Budovce a několika dalších. Když vtrhli do české dvorské kanceláře umístěné v Ludvíkově křídle Starého královského paláce na Pražském hradě, zjistili, že mnoho místodržících přítomno není. Do kanceláře toho dne dorazili pouze čtyři – hněv stavů se obrátil proti dvěma z nich: Slavatovi a Martinicovi. S těmito muži byl sehrán improvizovaný „soudní proces“, v němž bylo nejprve přečteno obvinění obou katolíků. Ti byli označeni za „rušitele obecného pokoje a dobrého“ a za „odbojníky Království českého“. Za to měli být náležitě potrestáni.

Je ovšem třeba dodat, že vedle náboženských a s nimi spojených politických důvodů měla nenávist některých vzbouřenců vůči těmto radikálním katolíkům i jiné předpoklady. Jindřich Matyáš Thurn například několik let zastával velice výnosný úřad karlštejnského purkrabího. Roku 1617 o tento titul přišel, když jako jeden z mála nehlasoval pro zvolení Ferdinanda Štýrského českým králem. Žádaný úřad tehdy získal Martinic. Spor těchto dvou mužů byl proto mimo jiné i velice osobní.

Martinic byl prvním, kdo byl vyhozen z okna ve výšce asi 17 metrů nad zemí. Při pádu se údajně dovolával Panny Marie, která mu – jak se domníval – skutečně pomohla. Martinicovi se totiž při pádu skoro nic nestalo. Po něm následoval Slavata, který se zranil, když se zachytával parapetů budovy. Kromě nich byl neplánovaně vyhozen z okna ještě třetí muž – písař Filip Fabricius, který se obou defenestrovaných příliš horlivě zastával, což evangelíky rozčílilo. Ani jemu se tehdy nic vážného nestalo – a to přesto, že po vyhozených katolících bylo z okna kanceláře ještě několikrát vystřeleno. Fabricius záhy po svém pádu utekl k Vltavě a vydal se rychle na cestu do Vídně. Martinic tehdy pomohl zraněnému Slavatovi pomalu odejít.

Oba dva místodržící zachránila paní Polyxena z Lobkowicz, manželka nejvyššího kancléře Království českého. Muži se vydali do Lobkowiczkého paláce, který byl od oken české dvorské kanceláře nedaleko, paní Polyxena je přijala a nechala Slavatu ošetřit. Jemu i Martinicovi tím patrně zachránila život. Když přišli ještě téhož dne do jejího paláce představitelé evangelíků a žádali vydání Slavaty a Martinice, Polyxena je odmítla. Tato vzdělaná a respektovaná česká aristokratka jim tehdy bezpochyby zachránila život podruhé.

Jak je vůbec možné, že všichni defenestrovaní přežili? Katolíci tvrdili, že to byla zásluha již zmíněné Panny Marie. Slavata proto později nechal namalovat votivní obraz, který její nebeskou pomoc zobrazuje. Také evangelíci měli jasno – muži spadli do hromady hnoje a odpadků, která byla pod okny kanceláře. Tento názor se traduje mnohdy dodnes, ale odborníci se již většinou shodují na tom, že defenestrované zachránil svah pod okny, po němž se muži skutáleli, a dopad proto nebyl tak tvrdý.

Od pražské defenestrace k třicetileté válce

Následujícího dne čeští evangelíci ustanovili provizorní vládu, kterou mělo být třicetičlenné direktorium. Již den poté – 25. května – byla vydána stavovská Apologie, tedy omluvný spis, ve kterém vzbouřenci vysvětlovali své činy. Tón Apologie byl smířlivý: Stavové v ní vysvětlovali, že defenestrace nebyla namířena proti králi, ale proti jeho špatným rádcům. Čin byl tedy vykonán pro dobro království. Stárnoucí císař Matyáš byl otevřen dalšímu jednání, ale jeho adoptivní syn a v této době již zvolený a přijatý český král Ferdinand Štýrský byl zásadně proti. V defenestraci viděl jednoznačnou vzpouru, která měla být exemplárně potrestána. Když dal Ferdinand Matyášova umírněného, ale vlivného rádce kardinála Khlesla internovat do domácího vězení, nechal se nerozhodný Matyáš přesvědčit k boji. Začínala válka.

Obě dvě strany konfliktu – vzbouření čeští stavové i císařský dvůr ve Vídni – začaly verbovat vojáky a shánět spojence. Zatímco císař nemusel pochybovat o podpoře svých příbuzných, kteří vládli mj. ve Španělsku a v části Nizozemí, stavové velkou podporu nezískali. Brzy se ukázalo, že defenestraci sice naplánovat zvládli, ale na další dění nebyli připraveni. Jejich plány nebyly promyšlené a v mnoha ohledech byly naivní. Ani sami rebelové nedokázali potlačit všechny spory ve vlastních řadách či věnovat finance na společnou věc.

Počátek stavovského povstání vypadal pro české vzbouřence ovšem poměrně nadějně. K povstání se brzo připojilo Slezsko a Lužice, podporu vyjádřily i některé další evropské státy. Jindřich Matyáš Thurn, který se stal jedním z velitelů stavovských armád, zaznamenal několik válečných úspěchů. Za nejvýznamnější z nich můžeme považovat to, že opakovaně dovedl stavovské vojsko až před Vídeň. Brzy ale začaly docházet peníze a zahraniční podpora nebyla tak velká, jak se doufalo. Přesto, že stavové vydali ještě jednu Apologii, velký čtenářský ohlas se nedostal žádné z nich. Ani nově zvolený král Fridrich Falcký se neprojevil jako očekávaná posila českých nekatolíků. Že se Fridrich stane pověstným „zimním králem“ se totiž nezačalo říkat až poté, co skutečně vládl Českému království pouze jediný rok, ale již na přelomu let 1619 a 1620. Stalo se tak záhy poté, co nechal „očistit“ katedrálu sv. Víta od katolické výzdoby. Eufemismus „očista“ v tomto případě označoval barbarské ničení uměleckých památek, které se v katedrále – symbolu Českého království – nacházely. Tento čin nemohli akceptovat nejen katolíci, ale ani většina příslušníků evangelických církví v království.

Přelomovou událostí stavovského povstání se stala 8. listopadu 1620 bitva na Bílé hoře, která měla dalekosáhlé důsledky (více o ní zde). K symbolickému potrestání českého stavovského povstání potom došlo 21. června 1621 na Staroměstském náměstí, kde bylo popraveno dvacet sedm vůdců rebelie.

Tím ovšem válka zdaleka nekončila. Boje stavovského povstání zkoušely země Koruny české ještě několik let. Mezitím se ovšem konflikt postupně šířil dál a dál za hranice. Do války se zapojovaly další a další státy, až zasáhla prakticky celý světadíl a dokonce i některé jeho zámořské kolonie. České země opustila pouze nakrátko, než se do nich s novými silami několikrát opět vrátila. Nad náboženskými důvody k boji brzy získala navrch pragmatická geopolitika. Válka postihla několik generací evropského obyvatelstva, ovlivnila demografický vývoj světadílu, jeho politické a náboženské uspořádání, proměnu evropského vojenství i rozvoj řady vědních disciplín. Vyžádala si miliony mrtvých. A to všechno začalo právě před čtyřmi sty lety třetí pražskou defenestrací, při níž vlastně nikdo nezemřel.

Klára Andresová