33. čs. střelecký pluk „Doss Alto“

V neděli 21. září jsme si připomněli 107 let od bitvy o kótu Doss Alto, jež se stala nejvýznamnějším bojovým vystoupením jednotek čs. legií v Itálii. Ponechme nyní stranou samotný průběh bitvy a hodnocení jejího významu a využijme následující řádky k představení 33. čs. střeleckého pluku, jenž u Doss Alta nesl hlavní tíhu bojů a jehož jednotky zasáhly např. i do mnohem větší bitvy na Piavě.

Přestože byl v Itálii díky dostatku českých a slovenských zajatců velký potenciál pro vytvoření silných čs. jednotek, narážely zpočátku snahy tyto jednotky organizovat na složitá jednání Československé národní rady (ČSNR) s italskou vládou, která pro zřízení čs. vojska na svém území neprojevovala přílišné pochopení. Jediným hmatatelným úspěchem ČSNR (z jejího úhlu pohledu však spíše trpkým kompromisem) dlouho zůstával výnos italského ministerstva války z října 1917 o zřízení čs. pracovních oddílů, jež byly italskou armádou využívány při opevňovacích pracích ve válečném pásmu. K jejich vybudování se přistoupilo v únoru a březnu 1918. Zároveň na frontě od roku 1917 působily zásluhou prozíravých italských zpravodajských důstojníků první vybrané skupiny českých rozvědčíků (esploratori), jejichž počet do poloviny roku 1918 stoupl na 1 600 mužů sdružených do osmi rot.

Svůj názor italská vláda změnila až 21. dubna 1918, kdy její předseda vlády Vittorio Emanuele Orlando podepsal s představitelem ČSNR Milanem Rastislavem Štefánikem dohodu o zřízení čs. vojska v Itálii. Věci se však daly do pohybu již o necelý měsíc dříve, kdy italské vrchní velení pověřilo gen. Andreu Grazianiho přípravou organizace budoucího čs. armádního sboru. Ještě před podpisem smlouvy probíhal intenzivní nábor do vojska mezi čs. pracovními prapory a v zajateckém táboře v Padule. Výsledky náboru byly ohromující. Již v prvních dnech se do vojska přihlásilo na 14 000 dobrovolníků, kteří byli soustřeďováni do oblasti Umbrie, ležící severně od Říma. Zde prakticky ihned po podepsání dohody začaly probíhat práce na výstavbě celé čs. divize a zárodky prvních pluků a útvarů pak byly dislokovány do Perugie, Foligna, Assisi, Spella, Spoleta, Trevi, S. Marie degli Angeli a Narni.

Samotný 33. pluk se začal organizovat mezi 24. a 28. dubnem 1918 ve Folignu, kde bylo také umístěno velitelství divize. Stejně jako ostatní vznikající pluky měl tři prapory, jejichž základ tvořily většinou dobrovolníci ze III. a V. čs. pracovního praporu. Na válečný stav byl pluk během května doplněn příjezdem dalších čs. dobrovolníků ze zajateckých táborů ze Sulmony a zejména z Padovy, odkud přišli do pluku i nejdůležitější členové Čs. dobrovolnického sboru, Jan Čapek a Bedřich Havlena. Celkově měl pluk 94 důstojníků a 2 955 mužů. Původně nesl název 3. čs. střelecký pluk, později však byl v důsledku jednotného číslování čs. pluků v Rusku, Francii i v Itálii přečíslován na 33. čs. pěší pluk.

Po krátkém základním výcviku byl vojáci na konci května a počátkem června odesláni ze zázemí do frontové oblasti. Zatímco II. a III. prapor byly dislokovány poblíž Padovy, I. prapor se měl zapojit do bojů na piavské frontě. Zde bylo nejprve několik rot praporu rozděleno do čet, které pak byly využity k posílení průzkumné a propagační činnosti na frontě. Zbytek praporu setrvával v Mestre, v oblasti italské III. armády. Po zahájení rakousko-uherské ofenzívy 15. června měly být hlídky staženy, vinou chaosu bitvy a špatné komunikace však byly některé z nich vystaveny nebezpečí obklíčení. Jejich členové buď padli, nebo byli zajati a popraveni rakousko-uherskou armádou jako vlastizrádci. Prapor se následně zapojil do bitvy jako celek. Podílel se např. na obranných bojích u San Donà di Piave a protiútoku podél kanálu Fossetta. Dne 20. června byl prapor opět stažen z fronty a pokračoval ve výcviku.

V polovině srpna se 33. pluk společně s dalšími částmi divize přesunul do první linie, kde byl legionářům svěřen vysokohorský úsek fronty mezi Gardským jezerem a městečkem Brentonico, jehož obrana se opírala především o kótu 703 zvanou též Doss Alto a opevněný tunel vybudovaný na jejím vrcholu. Právě tuto oblast bránil 33. pluk svým II. a III. praporem (I. prapor byl umístěn do zálohy), když na ní 21. září 1918 kolem čtvrté hodiny ranní zaútočily ze tří směrů rakousko-uherské jednotky. Útok, vedený spíše z propagandistických než strategických účelů, se zpočátku pro císařské rozvíjel dobře. Rakousko-uherské oddíly, skládající se zejména ze speciálního úderného praporu „Riva“, po silné dělostřelecké přípravě rychle ovládly vnější zákopy a legionáři se po ztrátě spojení s divizí museli soustředit na obranu samotného tunelu a držet se zde až do příchodu posil.

S pevnou, místy až zoufalou obranou tunelu si Rakušané nebyli schopni poradit ani pomocí plamenometů a plynových granátů. Následně začal protiútok legionářů a protivníci byli z kóty zahnáni zpět. Jako odměnu za úspěšnou obranu kóty bylo pluku dovoleno užívat jako plukovní prapor zástavu věnovanou čs. divizi při slavnosti v Římě 24. května 1918. Na počátku října 1918 byl pluk vystřídán a odebral se do zálohy. Zanedlouho jej následovaly další jednotky čs. divize a společně byly postupně stahovány do Castelfranka v Benátsku, kde se již schylovalo k rozhodující bitvě na italské frontě. Vítězného boje u Vittoria Veneta, jenž začal 24. října 1918, se pluk již neúčastnil a konec války prožil v záloze.

Boje však pro 33. pluk neskončily ani po návratu do vlasti, jenž proběhl mezi 15. a 21. prosincem 1918. Nová republika jej (společně s dalšími jednotkami italských legionářů, které byly rozšířeny na armádní sbor) prakticky okamžitě vyslala na Slovensko, kde se jeho příslušníci zúčastnili např. obsazování Bratislavy. II. prapor se podílel na operacích čs. jednotek během tzv. sedmidenní války mezi Československem a Polskem o Těšínsko. Pluk se též zapojil do maďarsko-československé války o Slovensko v létě 1919. Po definitivním ukončení bojů došlo k unifikaci čs. branné moci, během níž byl pluk sloučen se 73. pěším a 6. střeleckým plukem a zařazen do čs. armády jako 33. pěší pluk Doss Alto.

Petr Matějček

Celý článek ...