Před dvaceti sedmi lety vstoupila Česká republika do NATO

Rozšíření Severoatlantické aliance o tři středoevropské státy 12. března 1999 představovalo v období po konci studené války přelom. Česká republika získala trvalé bezpečnostní záruky, které mohlo poskytnout jedině NATO. Svým dílem k integračnímu procesu přispěla Armáda České republiky, která se nejen transformovala a modernizovala, ale také vysílala vojáky do náročných zahraničních operací.

Po sametové revoluci se postupně rodila nová československá zahraniční politika. Původně se počítalo s tím, že základ nové bezpečnostní architektury v Evropě bude postaven na závěrech Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE). Záhy se však ukázalo, že konkrétní záruky bezpečnosti nebude možné od KBSE očekávat, neboť se postupně měnila v široké bezpečnostní fórum. Proto se jako nejlepší varianta jevilo členství v NATO. Tato organizace, založená na vzájemné solidaritě, za studené války pro členské státy sloužila jako hráz vůči sovětskému bloku. Ideově byla založena na obraně svobody a demokracie, zatímco konkurenční Varšavská smlouva představovala mocenský nástroj Sovětského svazu. Tento rozdíl si velmi dobře uvědomoval československý prezident Václav Havel.

Právě on se výrazně podílel na prvních kontaktech s NATO. Již v roce 1990 byly vztahy mezi NATO a Československem intenzivní. Z obou stran proběhlo několik návštěv a jedním z vrcholů bylo, když generální tajemník NATO Manfred Wörner pozval prezidenta Havla na návštěvu NATO. V březnu roku 1991 Havel vystoupil v bruselském sídle NATO jako první hlava jedné z nových evropských demokracií. Aliance však svůj vztah k Československu teprve hledala; zejména v době, kdy ještě fungovala Varšavská smlouva, byly členské státy Aliance vůči aktivní politice středoevropských států spíše opatrné. NATO se bránilo jakékoliv formě společného prohlášení, které by mohlo působit tak, že Československu či dalším státům v regionu poskytuje nějaké společné garance.

NACC a PfP

Protože však tlak postkomunistických států neustával, vznikla Severoatlantická rada pro spolupráci (NACC). Její zahajovací zasedání se konalo v prosinci 1991 na úrovni ministrů zahraničních věcí členských států Aliance a dalších devíti evropských zemí, mezi nimi i Československa. Ani tento krok však středoevropským státům nedával žádnou jistotu. Diplomatická jednání o přibližování k Alianci pokračovala nadále. Do roku 1993 přitom situace na mezinárodní scéně integračním snahám do NATO nenahrávala, až teprve po nástupu nového amerického prezidenta Billa Clintona začala být příhodnější. Clinton stejně jako generální tajemník NATO Manfred Wörner byl zprvu k možnosti zapojení někdejších sovětských satelitů ze střední a východní Evropy do NATO skeptický. Oba však postupně změnili svůj názor.

V létě 1993 se rozšíření NATO stalo otázkou, které se již nebylo možné vyhnout. V tomto období se zároveň rodil projekt Partnerství pro mír (PfP), který představoval rámec pro vojenskou spolupráci mezi NATO a zeměmi, které o partnerství projeví zájem. Spolupráce však neznamenala automatický nárok na členství v NATO ani poskytnutí bezpečnostních záruk. Program Partnerství pro mír vznikl v roce 1994 a znamenal pro Armádu České republiky velký impulz.

Symbolickým potvrzením nového kurzu byla Clintonova návštěva v České republice, která se uskutečnila v lednu roku 1994. Mediálním vrcholem Clintonova pobytu v Česku se stalo jeho vystoupení v Redutě, důležitější však byla slova, která Havel pronesl během oběda v pražské americké rezidenci, kterého se zúčastnily také hlavy dalších visegrádských států. Prezident Havel v projevu nejdříve zdůraznil, že Česká republika jako malý národ hledá spojence a oporu, zároveň je však ochotná přijmout část odpovědnosti při budování svobody a demokracie. Proto by se také ráda stala členem Severoatlantické aliance.

Transformace a zahraniční operace

Rozhodující kroky směrem k NATO byly učiněny v době, kdy byl náčelníkem Generálního štábu AČR generálplukovník (v této hodnosti od 8. 5. 1997) Jiří Nekvasil, tedy v letech 1993 až 1998. Přibližování k NATO se odehrávalo v několika rovinách. Tou první byla transformace armády, která znamenala především škrty – přebujelá armáda socialistického typu byla příliš nákladná, navíc v situaci, kdy nebylo jasné, proti jakému nepříteli by měla armáda zemi bránit.  

Druhou rovinu představovaly zahraniční operace (mise), na jejichž počátku stálo vyslání chemiků do Perského zálivu v letech 1990 až 1991. Na něj navázaly další mise. Do mírové operace UNPROFOR českoslovenští vojáci zamířili již v prvních měsících roku 1992 – pauza mezi návratem z Perského zálivu a vysláním nového kontingentu na území bývalé Jugoslávie tedy nebyla příliš dlouhá. Další důležitý úkol představovala mise IFOR, která byla unikátní tím, že čeští vojáci působili poprvé v operaci pod velením NATO. Začala tak tradice, která se drží dodnes. Češi se totiž již v 90. letech naučili přijímat zodpovědnost, kterou nasazení v zahraničí přináší. Kromě nasazení v zahraničních misích se armáda v přípravném období v letech 1994 až 1998 účastnila více než 150 mezinárodních a národních cvičení, z toho 68 se konalo v Česku.

Summit v Madridu

Již v roce 1997 se České republice podařilo projít prvním kolem vyhodnocení její připravenosti. Na summitu v Madridu padlo rozhodnutí, že NATO nabídne členství České republice, Maďarsku a Polsku. Na následném procesu vyjednávání o vstupu do NATO se podílelo více ministerstev, respektive státních úřadů. Vyřešit bylo nutné řadu otázek. Česká republika se mimo jiné zavázala řešit mezinárodní spory mírovými prostředky či postupně zvyšovat vojenské výdaje. Obě strany se také v rámci akcesních rozhovorů dohodly na tom, jak velká bude výše příspěvků ČR do společných rozpočtů NATO. Následně vláda České republiky odeslala generálnímu tajemníkovi tzv. Letter of intent, v němž opět potvrdila odhodlanost převzít všechny povinnosti a závazky a naplnit požadavky na členství v NATO.

S rozšířením NATO souhlasily také jednotlivé členské státy. V USA byla klíčová role ministryně zahraničí a české rodačky Madeleine Albrightové, která přijetí tří nových členů dotáhla do konce, když se jí podařilo úspěšně v USA zvládnout ratifikační proces. Albrightová a její spolupracovníci při prosazování rozšíření pracovali mimo jiné s argumentem, že rozšíření je přirozenou součástí transformace a modernizace NATO v nové éře. Ratifikaci v americkém Senátu se podařilo dokončit 30. dubna 1998, rozšíření podpořili zástupci obou stran, a to v poměru 80 ku 19. (Minimum pro ratifikaci bylo 67 hlasů.)

Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR schválila přistoupení ČR do NATO 15. dubna 1998 a 30. dubna tak učinil i Senát Parlamentu ČR. Do NATO Česká republika vstoupila 12. března roku 1999 – vyvrcholil tak mnohovrstevnatý proces, který pro zemi znamenal dlouhodobé bezpečnostní zajištění.

Petr Janoušek

V roce 2024 byla k 25. výročí vstupu ČR do NATO připravena výstava před Generálním štábem Armády ČR.

Můžete si ji připomenout přečtením reportáže na tomto linku. Uvnitř článku najdete i výstavní panely.

Na konci května 2024 byla otevřena výstava se stejným tématem v litevském Vilniusu. Věnovala se jí také redaktorka Českého rozhlasu v Litvě Kateřina Havlíková. Reportáž najdete uvnitř článku na našem webu.

Přehled ostatních výstav vytvořených pracovníky VHÚ Praha najdete v této části webu

Celý článek ...