Dne 16. listopadu 1943 zaútočil sovětský partyzánský svaz generála Saburova na Němci okupované ukrajinské město Ovruč, aby zabránil nepříteli v uplatnění taktiky spálené země. Mezi jednotkami, které se úderu na město účastnily, byl také československý partyzánský oddíl v SSSR, kterému velel kapitán Ján Nálepka. Během boje čs. oddíl dobyl most přes řeku Noryň, což byl jeho hlavní cíl, a následně se iniciativně zapojil do boje o ovručské nádraží. To bylo ale silně bráněno, oddíl utrpěl citelné ztráty a musel ustoupit. Jedním z padlých byl kapitán Nálepka, velitel a organizátor oddílu, který byl in memoriam vyznamenán nejvyšším sovětským vyznamenáním – Zlatou hvězdou hrdiny SSSR.
Ján Nálepka dnes patří k poněkud pozapomenutým hrdinům čs. odboje za druhé světové války, částečně proto, že před rokem 1989 byly jeho jméno a činnost výrazně využívány čs. komunistickou propagandou. Po rozdělení ČSFR v roce 1993 byl jeho životní příběh zcela logicky převzat hlavně slovenskou vojenskou historií a z české tak trochu neoprávněně vypadl. Přesto nelze zapomínat, že on i jeho partyzáni (většinou Slováci) bojovali za obnovu Československa. Připomeňme si proto stručně tuto mimořádnou postavu naší společné vojenské historie. Nálepka se narodil 20. září 1912 v obci Smižany na východním Slovensku, absolvoval povinnou prezenční službu v československé armádě, do civilu odešel jako podporučík a pracoval jako učitel. Byl členem agrární strany a vynikal svými pokrokovými a progresivními názory. Mobilizaci zažil již roku 1938, následně se vrátil k pedagogické činnosti a znovu byl mobilizován 16. března 1939 do nové slovenské armády. Aktivně se účastnil takzvané malé války proti Maďarům na východním Slovensku, přičemž projevil značnou osobní odvahu a byl povýšen na poručíka. Poté působil na poddůstojnické škole a v září 1939 se ve funkci velitele roty podílel na slovenském tažení do Polska, během něhož se vyznamenal, byl dekorován medailí Za hrdinství a v říjnu 1939 byl přijat do stálého služebního poměru.
Roku 1941, již v hodnosti nadporučíka, odjel se štábem slovenské zajišťovací divize na východní frontu, kde byli slovenští vojáci nasazeni k zajištění železnice v úseku Pinsk-Gomel proti sovětským partyzánům. Byl náčelníkem štábu pěšího 101. pluku a zpravodajským důstojníkem. V červenci 1942 navázal kontakt a následně spolupráci se sovětskými partyzány. Stal se pro ně cenným zdrojem zásob i informací. V té době Nálepka (již v hodnosti kapitána) zformoval mezi slovenskými vojáky a důstojníky odbojovou skupinu a koncem roku 1942 dokonce dvakrát zasáhl v přímém boji na podporu partyzánů. Za tyto případy „omylem“ vedené „přátelské palby“ se pak samozřejmě musel omluvit a chaotickou situaci vysvětlit. Následně plánoval převést na sovětskou stranu celý pluk, což se mu ale nepodařilo. Dezerce k nepříteli se ale mezi slovenskými vojáky rozmáhaly. Na jaře 1943 již bylo gestapo na stopě slovenského kapitána Repkina (což bylo Nálepkovo krycí jméno) a Nálepka byl několikrát vyšetřován. Nakonec dezertoval k partyzánům jen se třemi kolegy v noci ze 14. na 15. května 1943.
Rozkazem generála Saburova byl 18. května vytvořen československý partyzánský oddíl, k jehož zformování byli ke štábu svazu převeleni všichni českoslovenští vojáci z partyzánských oddílů v Žitomirské oblasti, a jeho velitelem byl jmenován kapitán Ján Nálepka. Následujícího půl roku působil čs. partyzánský oddíl v počtu zhruba 50–60 mužů na Ukrajině západně od Kyjeva. Při sovětské ofenzivě směřující k osvobození ukrajinské metropole na začátku listopadu 1943 (které se velmi úspěšně účastnila i 1. čs. samostatná brigáda v SSSR vedená Ludvíkem Svobodou) byl Saburovův partyzánský svaz pověřen úkolem blokovat přístupové cesty ke Kyjevu ze západu a nedovolit tak přesun německých posil. V rámci plnění těchto úkolů padlo 14. listopadu rozhodnutí zaútočit na důležitý železniční uzel v Ovruči, dobýt město a předejít tak destrukci důležitých zařízení a poté jej udržet do příchodu sovětských pozemních sil. Tohoto útoku, který navzdory ztrátám dopadl úspěšně, se účastnil i Nálepkův partyzánský oddíl, sám Nálepka ale v boji o Ovruč padl. Po jeho smrti a spojení se sovětskými pozemními silami se většina členů čs. partyzánského oddílu přihlásila ke vstupu do československé samostatné brigády v SSSR a odešla od partyzánů k čs. vojsku, čímž československý partyzánský oddíl v SSSR zanikl.
Prezentovaná kniha vyšla poprvé ve slovenštině roku 1968 a následně roku 1973 v českém překladu. Její autor Viliam Šalgovič (1919‒1990) byl během druhé světové války příslušníkem slovenské armády a sloužil u 101. pluku stejně jako Nálepka. Dezertoval k partyzánům 17. května 1943 a stal se příslušníkem Nálepkova čs. partyzánského oddílu, s nímž prošel celou jeho bojovou cestu až do Ovruče. Poté vstoupil do čs. vojska v SSSR, absolvoval sovětské vojenské učiliště a jako osvětový důstojník zůstal v řadách čs. armádního sboru až do jeho příchodu do Prahy. Po válce působil jako zpravodajský důstojník u Reicinova obranného zpravodajství a jako poslanec národního shromáždění za Komunistickou stranu Slovenska. V ní patřil ke konzervativnímu prosovětskému křídlu, jako takový přivítal okupaci roku 1968 a během normalizace se stal členem ÚV KSS a předsedou Slovenské národní rady. Po revoluci roku 1989 se stáhl z veřejného života a v únoru 1990 spáchal sebevraždu. Jeho kniha se stala nejen svědectvím přímého účastníka bojů čs. partyzánského oddílu o jeho nasazení a osobnosti jeho velitele, ale také nástrojem komunistické propagandy. Celkově jde o poměrně zdařilou práci opřenou z větší části o archivní prameny či svědecké výpovědi, což dokládá, že nejlépe se staví propaganda na reálných událostech, jen s drobnými úpravami. V tomto případě stačilo z Jána Nálepky udělat komunistu, kterým nikdy nebyl. Autor tomu věnuje značnou část první poloviny knihy, kde je líčen Nálepkův život do druhé světové války a jeho progresivistické postoje, které jsou vykládány jako komunistické. Protože ale šlo o bezpečně padlého hrdinu, který se již k událostem nemohl vyjádřit, nebyl to pro autora problém a kult Nálepkovy osobnosti narostl v socialistickém Československu téměř do velikosti kultu Julia Fučíka. Publikace je tedy nejen odbojovou biografií Jána Nálepky a zpracováním bojové cesty čs. partyzánského oddílu v SSSR, ale také ukázkou normalizační komunistické propagandy.
Viliam ŠALGOVIČ, Kapitán Repkin odchází: Ján Nálepka – učitel, partyzán, hrdina. 1. české vydání. Naše vojsko, Praha 1973. 167 s.