Obtíže při výstavbě armády po roce 1945

„Má-li být armáda schopna plnit válečné úkoly, je nezbytné, aby měla jednotnou výzbroj a výstroj odpovídající moderním požadavkům v potřebném množství. Doba, ve které bude tohoto cíle dosaženo, závisí na finančních prostředcích, které budou dány vojenské správě.“ Tato slova vyřkl ministr národní obrany armádní generál Ludvík Svoboda při svém expozé v branném výboru Ústavodárného národního shromáždění 20. listopadu 1946, v němž shrnul hlavní rysy mírové organizace armády. Podrobný výklad k financování armády přednesl o několik dní později na schůzi rozpočtového výboru ÚNS.

Československá armáda se po osvobození nacházela v nelehké situaci. Zabezpečení výzbrojí a výstrojí bylo v roce 1945 velmi nedostatečné. K dispozici byly pouze zbraně, které tvořily výzbroj čs. zahraničních jednotek, a kořistní výzbroj zanechaná na území republiky ustupující německou armádou. Nebylo také jasné, jakou cestou se vyzbrojování armády bude ubírat. Jednotlivé koncepce se lišily především v otázce, zda má být nová výzbroj nakupována jen v Sovětském svazu nebo také u západních demokracií a jaký význam přisuzovat čs. zbrojnímu průmyslu.

Zajištění výstroje a výzbroje vyžadovalo nemalé finanční prostředky, které však bylo bezprostředně po skončení války nutno investovat do obnovy národního hospodářství. Československá ekonomika sice přechod z válečného na mírové hospodářství zvládla a zvládla i ekonomickou obnovu, ale při zapojení do mezinárodní dělby práce již tak úspěšná nebyla. První varovné signály se objevily v roce 1947 a projevily se nejprve v zahraničním obchodě. Koncepce, podle níž se Československo mělo stát strojírenskou velmocí a významně se podílet na industrializaci lidově demokratických zemí, přinášela řadu problémů. Šlo o výrobu velmi náročnou na suroviny, které se musely nakupovat především na Západě. V důsledku toho výrazně narůstalo aktivní platební saldo se zeměmi sovětského bloku a současně se prohlubovalo pasivní saldo s librovou a dolarovou oblastí. V roce 1946, a zejména v roce 1947 zanikla i prvotní výhoda čs. ekonomiky – její relativně malé poškození během války.

Za této situace musela vláda přistoupit k řadě úsporných opatření. Jednou z nejvíce „postižených“ oblastí byla československá armáda. Ministr národní obrany generál Ludvík Svoboda s jistou dávkou znepokojení i roztrpčení konstatoval, že se vojenské správě nepodařilo zabránit značnému krácení finančních prostředků. „Rozpočtové prostředky, schválené na tento rok [1946], byly určeny, pokud jde o věcné výdaje, výhradně na udržování a běžné doplňování nesourodého materiálu, aby mohl být prováděn výcvik, který nebylo lze oddalovat.“

Ani výhled na následující léta nesliboval výraznější zlepšení. Vojenská správa byla nucena se smířit s opětovným snížením rozpočtu. V roce 1947 bylo nutno zkrátit prezenční službu druhého ročníku z 24 na 21 měsíců, službu dvou ročníků náhradní zálohy z 5 na 2 měsíce a nebyli povoláváni záložníci na cvičení ve zbrani. Ani v roce 1947 nebylo možno zařadit do rozpočtu částky na investiční výdaje, tj. na opatřování nové výzbroje a výstroje. Z původního návrhu 3,6 mld. Kčs, který počítal s investičními výdaji, zůstalo jen 600 miliónů, které byly určeny pouze na obnovu vojenských objektů, zpustošených válkou, a na opatření nejnutnějšího výcvikového materiálu. Rozpočet MNO na rok 1948 byl dokonce o pětinu nižší než rozpočet na předcházející rok.

Z těchto údajů je zcela zřejmé, že čs. armáda v prvních poválečných letech byla značně podfinancována.

Expozé generála Svobody v branném výboru ÚNS v listopadu 1946 je zajímavé i z jiného důvodu. Generál se zmínil o potřebě opětovného zřízení fondu na opatření výzbroje a výstroje. Argumentoval tím, že doba od zadání objednávek do dodání hotových výrobků zpravidla překračuje jedno rozpočtové období. „Na dodávky výzbrojního materiálu, zvláště jde-li o velké množství […], potřebuje vojenská správa pevnou finanční základnu, s níž může do budoucna kalkulovat.“ Zákon přijatý v roce 1934 sice prodlužoval dotování Fondu pro věcné potřeby národní obrany až do roku 1947, ale po válce bylo dohodnuto upustit od přidělování finančních prostředků do tohoto fondu, dokud nebude předložen a schválen nový výzbrojní a výstrojní program.

V souvislosti s přípravou Malého výzbrojního programu zpracovávaly od roku 1946 jednotlivé složky MNO a Hlavního štábu přehledy materiálu potřebného k doplnění výzbroje a výstroje prvosledových jednotek na přibližné válečné počty. Podle těchto požadavků byl v roce 1947 zpracován tzv. investiční program, jenž měl být počínaje rokem 1948 zařazován do rozpočtu, případně hrazen z mimořádných finančních prostředků (MFP). Dne 11. listopadu 1947 došlo zřejmě ke klíčové schůzce mezi ministrem financí a ministrem národní obrany. Na základě ústní dohody mohlo MNO od roku 1948 provádět objednávky a platby na vrub MFP a pro rok 1948 disponovat částkou 4 miliardy Kčs.

Od 1. ledna 1948 tudíž měla čs. armáda k dispozici dva finanční zdroje. Do rozpočtové kapitoly byly zpravidla zařazovány věcné a osobní výdaje zajišťující základní mírovou potřebu armády, tj. nejnutnější finance na materiál a částky určené na investice, potom platy vojáků z povolání, občanských zaměstnanců, služné mužstva a poddůstojníků základní (náhradní) služby povolaných na cvičení, náklady na vojenskou nemocniční péči, národní pojištění apod. Spadaly sem i tzv. finanční položky hmotně neplánované (dopravné, odlučné, vodné, stočné, platy za elektřinu, poštovné, různé příspěvky a odměny apod.).

Z mimořádných finančních prostředků měly být financovány především nákupy materiálu, který tvořil pohotovostní zásoby pro případ obrany vlasti, dále investice, jež nebylo možno uhradit z řádného rozpočtu, náklady spojené s výstavbou vojenských výcvikových táborů apod. Pro období 1948–1950 bylo armádě z mimořádných finančních prostředků preliminováno 20,3 mld. Kčs a vyčerpáno 14,2 mld. Kčs, tedy 70 %.

Právě díky přidělování mimořádných finančních prostředků se na počátku 50. let podařilo před veřejností skrýt obrovské náklady, které souvisely s vydržováním 300tisícové armády a enormním tempem zbrojení. Výdaje na ozbrojené síly se v těchto letech pohybovaly okolo jedné pětiny výdajů státního rozpočtu.

Jaroslav Láník

Celý článek ...